Focení je mé zrcadlo | Články

Focení je mé zrcadlo

8.1.2013

Rozhovor s fotografkou Ditou Pepe


Fotila jste se ráda jako dítě?
„Neměla jsem s tím problém, naopak bylo to pro mě samozřejmé, protože můj taťka fotil na diapozitivy a na ty jsme se pak čas od času dívali. Večer jsme zhasli, celá rodina seděla potmě a promítaly se obrazy rodinných výletů a setkání, které jsme vtipně komentovali. Tím byla pro mě fotka spojena s něčím příjemným. Navíc ta magie vyvolávání filmů, kdy jsme tak jednou za tři měsíce udělali z kuchyně temnou komoru, taťka zvětšoval, mamka seděla u misek s vývojkou… A taky si vzpomínám, jak se taťka zavíral do skříně, když dával film do vývojnice. Jako dítě jsem nechápala, proč to dělá, ale působilo to tajemně.“

Pamatujete si na moment, kdy jste fotografii zcela propadla?
„Bylo mi asi dvacet a dostala jsem se na ITF v Opavě, a to byla chvíle, kdy mě to úplně převálcovalo. Lidé na té škole fotografií žili, viděla jsem, kolik toho o ní vědí, jakou má tradici, jaká je pozice české fotografie ve světě… Bylo to pro mě potvrzením, že má smysl dělat fotku i jinak, než jen jako zálibu, že tím můžu třeba i měnit svět – to jsem si tehdy myslela (smích).“

Ale já jsem v nějakém vašem životopise četla, že fotit jste začala ještě před studiem na ITF v Opavě, v době, kdy jste dělala au-pair v Německu?
Ano, v Německu jsem se cítila hodně sama (přestože jsem jsem tam byla vdaná za svého prvního, italského manžela, po němž mám příjmení Pepe), chyběli mi přátelé. Měla jsem jednu kamarádku, Sáru, a ta, ač byla hodně nevyrovnaná, byla pro mě styčným bodem se světem, doslova jsem na ni visela. Pocházela z intelektuální rodiny, její tatínek byl profesorem umění. Ona fotila a já, díky jejímu vlivu, jsem si tehdy taky koupila foťák. Ale chtěla jsem se v tom trošku víc vzdělat, a právě přes jejího otce jsem dostala možnost absolvovat na místní univerzitě jakési praktikum. Posléze jsem se dostala na ITF a tak některé úkoly pro opavskou školu jsem dělala právě v ateliéru a laboratoři na německé univerzitě. Ale kořeny mého focení jsou určitě u nás doma.“

Příští rok vám bude čtyřicet – jste ještě pořád ve fázi hledání nebo už jste našla?
„Hledání je cesta, kdybych našla, tak už je to smrt. Je tolik věcí, které mě zajímají, že den by měl mít mnohem víc hodin, abych všechno stihla. Co se týče vnitřního pocitu, tak tím, že už jsem devět let matkou, u mě došlo k jistému zklidnění a přestala jsem se soustředit jen na svá traumata. Ale jinak pořád hledám dál a člověk je pro mě věčná inspirace. A díky focení mám možnost se k lidem dostat blíž než bych třeba mohla v jiné profesi.“

Hodně, dalo by se říci převážně, fotíte ženy. Mění se nějak váš pohled na ně, zajímají vás na nich v průběhu let jiné aspekty?
„Určitě. Souvisí to s fázemi života, které řeším já jako žena. Když jsem začínala fotit, tak to bylo mnohem víc fyzično, v pubertě nebo když je vám dvacet, tak hodně řešíte, jak vypadáte, řešíte atraktivitu. Samozřejmě, že to řeším pořád (smích), ale už to není ta priorita. Teď se třeba dva měsíce nemaluju, protože trávím čas na stavbě domu, a je mi to úplně jedno. Kdysi jsem chodila do fitka. Půl hodiny jsem běžela na pásu, před sebou obrazovku s koncertem Madonny, přičemž tou úspěšnou hvězdou s dokonalým tělem jsem byla v tu chvíli já. A rozuměla jsem ženám, které se tam chodí týrat několikrát týdně. Líbí se mi poznávat všechny tyto polohy ženského světa a mé focení vždy souvisí s aktuálními prožitky, je to takové mé zrcadlo.“

V nějakém rozhovoru jste uvedla, že jste jako dospívající byla fascinována Bravem, které se u nás tehdy čerstvě objevilo, posléze v Německu jste sledovala módní časopisy – jak by vypadal časopis, který by vystihoval váš život?
„Tak určitě by nebyl na lesklé křídě, ale byl by to ekologický papír a byly by tam jak černobílé, tak barevné fotky. Byly by tam psychologické rozbory, medailony lidí, jejichž životy jsou pro mě inspirující - nejen lidí společensky úspěšných, ale třeba těch, kteří spolu vydrželi žít celý život jako manželé, překonali nemoc nebo přežili válku. A mohly by tam být i dětské kresby a názory dětí.“

Na výstavě v Aréně budou mj. vystaveny fotky vaší maminky a dcer. Rozumíte si se „svými ženami“?
„Snažím se. A to je právě ta cesta. Třeba vztah s mou mojí mamkou se změnil tím, že jsem se sama stala matkou. A vztah s mými dcerami se pořád vyvíjí. Je to běh, štafeta. S nadsázkou - jen co jsem zvládla kojení, tak je tady puberta. Jejich osobnosti, které jsem vždy podporovala, mě najednou začínají válcovat a já zjišťuji, že jsem ta submisivní. Je to velká škola. Já jsem třeba se svou mamkou nikdy moc konflikty neměla, spíš jsme trpěly nedostatkem komunikace, neschopností vyjádřit, co cítíme. A i díky tomu, že ji fotím, tak se k ní snažím přiblížit. Komunikujeme spolu, dotýkám se jí, soustředíme se samy na sebe. S holkami je to kdo z koho a občas je kvůli focení i uplácím (smích).“

Část fotek na výstavě v Aréně je z knihy Slečny, která nedávno vyšla a je sondou do životů neprovdaných žen. To byla trochu jiná práce, než které se obvykle věnujete…
„Jsem strašně vděčná za to, že jsem se mohla s těmi ženami sejít, že jsem mohla vidět, jak žijí nebo jak vnímají štěstí. A také byla inspirativní setkání s autorkou knihy Bárou Baronovou. Bavilo mě sledovat, jak od prvního impulsu, kdy ji toto téma napadlo, vše dotáhla až do konce a vydala knihu ve velkém nákladu. A také setkání s Milanem Nedvědem, který vytvořil vizuál knihy. Ta práce v týmu byla pro mě novou zkušeností a byla velice obohacující. Rovněž jsem byla ráda, když při některých focení byl i můj manžel (také fotograf) a mohli jsme tvořit společně. A výsledkem je kniha, která se líbí, která má ohlas a několik lidí nám třeba na jejím křtu řeklo, že zrovna zažívají těžké období, a že jim ta knížka pomohla.

Fotila jste Slečny v průběhu vzniku rozhovorů nebo až byly hotovy?
„Většinou jsem je fotila ve chvíli, kdy už byly části rozhovorů hotovy, takže už jsem o jednotlivých ženách něco málo věděla. Nejvíc mě oslovila Eliška, nejstarší ze Slečen. Když jsem si doma, asi dva dny před tím, než jsem se s ní měla sejít, četla její život, tak jsem šíleně brečela a říkala si, jak je smutný. A pak jsem ji potkala v tom jejím domečku, na němž je vidět, že tam žila celý život sama a cítila jsem s ní neskutečnou blízkost, chtěla jsem ji obejmout nebo vzít za ruku. Ale setkání se všemi Slečnami byla intenzívní, všechny jsou silné, výrazné osobnosti a chovám k nim obdiv.“

Dovedete si představit, že byste byla „slečna“, tedy svobodná, bezdětná?
„Po setkání s nimi si to představit dokážu. Okolnosti, které mnohdy život nastaví, bychom často vůbec nečekali, ale časem si člověk zvykne na všechno. I na to, že musí vše řešit sám, a že není nikdo druhý, se kterým by byť jen promluvil. A tak má někdo kočku a mluví s ní. Nebo má motorku a ty chvíle štěstí zažívá při jízdě. Setkání se Slečnami mě neskutečně obohatilo, ale neměnila bych. Jsem šťastná, že jsem matka, ale to zase s sebou nese celoživotní obavu, že se dětem může něco stát, čímž tyhle ženy zatížené nejsou. I když ta nejmladší, jejímž příběhem kniha končí, se asi dva měsíce po jejím vydání provdala, takže nic není definitivní.“

Jste ráda, že bude vaše výstava právě v prostoru foyer Arény?
„Jsem, ten prostor je úžasně vyřešený a obdivuji výdrž a píli kurátorů Romana Poláška a Martina Popeláře a líbí se mi i propojení s hrou A. Goldflama.“


Ptala se Alice Taussiková


 

Ostrava!!!