Když se zastavím a zamyslím, jsem šťastný člověk | Články

Když se zastavím a zamyslím, jsem šťastný člověk

22.4.2013

Rozhovor s fotografem Michalem Kalhousem


Nejprve jste vystudoval učitelství, obor matematika-fyzika a poté kunsthistorii. Měla na tom nějakou zásluhu fotografie nebo dějiny umění měly zásluhu na tom, že jste začal fotografovat?
„Ta fotka s tím vůbec nějak přímo nesouvisela, můj zájem o umění byl všeobecný. Na střední škole jsem měl ale jedničku z matematiky a fyziky, tak se toto studium přímo nabízelo, navíc to byla i cesta mého otce. Vůbec by mě tehdy, za časů reálného socialismu, nenapadlo, že bych mohl studovat umění nebo filozofii, protože jsem cítil, že se k těmto oborům, v době mého mládí, pojí jistá „zátěž“. Ale když se vše v 90. letech změnilo a uvolnilo, tak jsem se pustil, stejně jako spousta mých kolegů, do humanitních studií. Nicméně přírodovědu jsem dokončil, zatímco dějiny umění nikoli, protože jsem se přitom musel zaobírat i tím, jak se uživit.“

A jak jste se tedy začal živit – učením matematiky a fyziky?
„V té době mí rodiče restituovali malý rodinný mlýn a tam jsem začal pracovat, abych mohl po zbytek týdne studovat v Olomouci kunsthistorii. V podstatě jsem se vyučil na mlynáře, za čas jsem byl schopen zastat vše, co bylo potřeba. Byly to časy, kdy jsem si odpracoval své a měl úplně čistou hlavu pro fotografování, měl jsem relativně pevnou strukturu času, což mi poskytovalo značnou svobodu. Po několika letech v této práci jsem ale měl pocit, že už jsem toho poznal dost, a tak jsem se pustil zase do něčeho jiného.“

Kunsthistorie za vaše focení nemůže, tak co tedy?
„Na základní škole jsem dostal fotoaparát, byl jsem jím nadšen a snažil se ho maximálně využívat. Fotil jsem kde co, učil se pracovat ve fotokomoře, no a to se táhne až doteď. A co se týče té inspirace – pokud si na nějakou přímou inspiraci vzpomínám, tak pocházela spíše z literatury. V pozdější době, kdy jsem četl jsem třeba Kierkegaarda, Husserla nebo Heideggera, samé hloubavé věci, mozek se mi přitom vařil, tak jsem měl pocit, že mě při tom napadla i nějaká fotografie. Třeba výsledkem četby Kierkegaarda byla fotografie černého ňadra, na němž leží mrtvé myší holátko.“

A jak došlo k tomu, že jste byl jak fotograf „objeven“, že jste začal vystavovat a být ve světě fotografie známý?
„Měl jsem hromadu fotek a jednomu kamarádovi, galeristovi, vypadl autor a potřeboval nějakou náhradu, tak mi uspořádal výstavu. Tam mé fotky viděli další lidé, kteří v 90. letech chystali větší výstavní projekty pro Mánes a už to pak šlo samo. Od začátku mám nebývalé štěstí. Což mě těší a jsem i trochu překvapený, protože by mě před lety vůbec nenapadlo, kde všude budou mé fotky vystavovat.“

Nyní jste ve světě fotografie známé jméno právě svým specifickým stylem, ale nestávalo se vám, že vám vyčítali, že jsou vaše fotky neostré, podexponované pod.?
„Stávalo, jako možná všem, co něco vystavují. Byla a je část diváků, kteří s mým přístupem k focení, tedy s tím, že využívám něco, co oni považují za chybu, nesouhlasí. Pořád asi ještě existují neměnné představy a limity, jak má vlastně správná fotografie vypadat. To, co z tohoto prostoru vybočuje, třeba, že lze použít technickou chybu jako součást kongruentní výpovědi, s tím občas někdo nepočítá. Prostředí se ale pořád mění, kdysi byly reakce na mé fotografie, myslím, vypjatější. “

A jak se vlastně váš styl zrodil?
„Byla to náhoda, které se ostatně snažím být stále otevřený. Na první výstavě jsem měl jednu fotografii, kterou jsem poprvé zvětšil a byla podexponovaná a samozřejmě málo kontrastní, tedy jakoby „špatně“. Tak jsem ji udělal znova, „dobře“, ale musel jsem se vrátit k té původní variantě, protože jsem zjistil, že první varianta je výrazně lepší. Tak jsem poznal , že pravidla nemusí být limitem a důvodem k vyřazení fotografie.“

Nyní jste ale profesionál, stojí vás po těch letech hodně úsilí stále držet tento svůj „neprofesionální“ styl?
„Nejsem člověk, který by měl ve všem ten absolutní a správný řád a to je věc, která se do toho promítá. Takže v konečném důsledku celý ten styl, ta cesta, je tak nějak kongurentní s tím, co jsem já. Ty fotky jsou mým reprezentantem. Využívám náhodu, ale nepočítám s ničím dopředu.“

Řadí vás do skupiny představitelů tzv. nefotografie. Co jsou tedy fotografie označované jako nefotografie?
„To je termín, který použili Jan Freiberg a Pavel Vančát, když připravovali výstavu, která se jmenovala Fotografie??. Pro ni se snažili vybrat fotografie, které možná jistá část fotografické veřejnosti úplně nepřijímá, protože autoři pracují s něčím, co je pro ně už nepřekročitelné, neakceptovatelné. Tehdy vznikl ten termín „nefotografie“ jako hra se slovy, která se snaží říznout do tématu a třeba vyprovokovat debatu o fotografii jako takové. A od té doby to leckdo používá jako vymezovací termín pro fotografii, která pracuje s trochu méně obvyklým přístupem.“

Z vašich fotografií mám dojem, že jste spíše odtažitým pozorovatelem věcí a dění kolem vás. Je to záměr nebo i v životě jste tak trochu bokem?
„Spíš mi vyhovuje role účastného pozorovatele a jsem si zcela vědom toho, že pokud jsem fotografem, je to jiný způsob prožívání. Ale autentický prožitek je pro mě důležitý, i když vím, že mi kvůli tomu uteče spousta fotografií. Je však rozdíl odnést si fotku nebo vzpomínku. A tak často bojuji s tím, protože mám většinou aparát někde opodál, jak se z právě žitého vytrhnout a běžet fotit. Je to někdy jistá schizofrenie, nedaří se mi to vždy prolnout a spojit. Nejde to vše bez úsilí.“

Učíte na katedře nových médií na Ostravské univerzitě, ale používáte stále analogový fotoaparát – není to tedy trochu kontroverze?
„Je to katedra intermédií a do toho se i ta analogová fotografie vejde. A já studenty učím především přemýšlet o věcech, co dělat a jak – takže tam je jedno, kdo jaký aparát používá.“

Ale přeci jen – fotíte černobíle, analogem – jste staromilec?
„Doufám, že ne, a snad si to myslí i studenti. Zabývám se ale problémem popsaným v Patočkově knize Přirozený svět jako filozofický problém, kde se odvíjí debata o světě přirozeném a tom ostatním, můžeme říci virtuálním. Jde o to jak volit proporci mezi tím vším, co se nám nasouvá do života. Jako zásadnější volím stále ten přirozený svět. Možná ho považuji za zdravější, postavený na pevnějších základech. Mě technické složitosti spíš komplikují život, u jakéhokoliv spotřebiče mi stačí pár funkcí, protože vím, že spousty jich nevyužiji. Šetřím tak čas, který bych strávil zbytečným seznamováním se s nimi.“

O souboru, který je vystaven v Komorní scéně Aréna jsem si přečetla, že „všední každodennost a zdánlivá jednotvárnost nemusí být zatěžující banalitou, emocionálním skleníkem a deprimujícím vězením“. Čím tedy může být?
„Můžeme v ní vidět věci, které nás přesahují. Často mají lidé potíž vykonávat ty nejzákladnější úkony, jako je umýt nádobí, vyluxovat nebo vyprat a mají pocit, že je to odvádí od něčeho, co by zrovna chtěli činit. Ale já mám pocit, že to jsou třeba právě ty podstatné věci, které můžeme vnímat jako věci v řádu věčnosti a jako ten „skutečný“ život s duchovním přesahem a ne něco, co mě dusí a brání mi v rozletu. Je to o přístupu k prostým věcem všedního dne.“

Tak s tímto přístupem jste šťastný člověk… Takhle to máte nastaveno odjakživa nebo jste k tomu dospěl?
„Jsem šťastný člověk, to je pravda. Chvíli mi trvalo, než jsem všechno pochopil, ale bylo to už asi nějak nachystané. Možná je to stejné jako s Odysseem, který musel také vykonat dlouhou cestu, aby šťastný skončil tam, odkud vyrazil. Ale ta cesta, to poznání, byla nutná – i když v mém případě ta existencionální rozhodování nebyla až tak vypjatě komplikovaná.“

Výstava potrvá do konce června 2013

Ptala se Alice Taussiková







 

Ostrava!!!