Od dětství jsem chtěl vidět Rusko na vlastní oči | Články

Od dětství jsem chtěl vidět Rusko na vlastní oči

6.9.2013

 

 

 

Rozhovor s fotografem Martinem Wágnerem

Proč právě Rusko? Od dětství jste toužil tuto zemi navštívit – ale po revoluci jsme chtěli navštěvovat spíš destinace v opačném směru…
„Je to můj celoživotní úděl, že jdu jiným směrem, než většina ostatních. Když mi bylo asi pět, byl jsem na táboře v Humenném. S rodiči, kteří tam působili jako vedoucí. Byly tam české děti a elitní děti z Ruska, které nám pořád rozdávali nějaké odznáčky. To byl můj první kontakt s Ruskem. Pak přišla revoluce a začalo se mluvit o tom, jak je to v Rusku příšerné. Jako dítě jsem tomu nerozuměl, ale když jsem viděl, jak se najednou likvidují všechny ty knihy s Leninem, všechny ty Aurory, tak mě to fascinovalo a hrozně jsem zatoužil se tam podívat. Vidět na vlastní oči, jaké to tam je. Pak, asi jako desetiletý, jsem prostřednictvím výjezdů do Rakouska a Německa uviděl Západ, kde mě sice tehdy fascinovaly obchody s hračkami, ale pořád jsem hrozně toužil poznat i ten druhý svět. Samotnému mi dnes přijde zvláštní, že jsem si to v poměrně útlém věku takhle srovnal. V období od dvanácti do patnácti let jsem si vytvořil sen, který si doteď splňuji. Ale protože je mi už třiatřicet, uvědomuji si, že je čas najít si zase nějaký nový.“


Co tedy dál?
„Když na mě budou profesoři hodní, tak nyní dodělám vysokou školu, v listopadu se nám narodí syn. Už před pěti lety jsem tvrdil, že svůj projekt o Rusku ukončuji. Nazývám to projektem, protože Rusko bylo od samého začátku míněno jako projekt. V patnácti jsem se shlédl ve fotografech jako je Jindřich Štreit, Dana Kyndrová, Josef Koudelka nebo Henri Cartier-Bresson a chtěl jsem fotit jako oni a fotit Rusko. Od začátku bylo mým cílem udělat o téhle zemi nějaké album.“


Kdy jste do Ruska vyjel poprvé?
„V polovině 90. let jsem zjistil, že CK Adventura dělá zájezdy na Podkarpatskou Rus a přemluvil svého otčíma, aby se mnou jel. Podkarpatská Rus je nesmírně krásné místo, poetické, zvlášť pro fotografa, který se snaží zaznamenávat něco, co už mizí. Jako začínající fotograf jsem tam v těch třinácti letech jel a fotil. Nemám z toho, samozřejmě, jedinou dobrou fotku, ale byl jsem tam a pochopil jsem, že to je ono. Podařilo se mi vrátit se tam až po třech letech, v roce 1997, kdy jsem poprvé vyrazil do Moskvy. Ovšem to poetické a nesmírně fotogenické, co mě zaujalo na Podkarpatské Rusi, tak to jsem pak už skoro nikde v Rusku nenašel. Ale mé vnímání světa se také měnilo a v dalších částech Ruska jsem si našel zase jiné věci. Pro člověka, který chce objevovat Východ, tak krok na Podkarpatskou Rus je velice úspěšný. Protože pokud člověk napoprvé v Rusku navštíví třeba Moskvu, tak je velice pravděpodobné, že se tam už nevrátí.“


Jak v Rusku pohlížejí na Českou republiku?
„Jeden z důvodů, proč jsem v Rusku byl tolikrát, je ten, že Rusové mají Čechy rádi. Což je absurdní, protože naopak to tak není. Když jsem samostatně vyjel do Ruska, bylo mi sedmnáct, působil jsem ještě mladší, Rusové v tomhle věku vypadají starší. Byl jsem z bývalého socialistického bloku a tak se ke mně všichni chovali hrozně hezky. Měl jsem málo peněz, vždycky jsem se s někým seznámil třeba ve vlaku, ti lidé mě vzali k sobě domů a vznikla nějaká ta „družba“. Dnes už to tak nefunguje. Zřejmě už v lidech nevyvolávám potřebu, aby mi pomáhali. Navíc v posledních letech jezdím autem, čímž jsem částečně od místních lidí izolovaný.“


V jednom z rozhovorů jste říkal, že Rusové považují Čechy za lidi žijící v luxusu…
„Cizinec je pro ně bohatý člověk. Ale je třeba rozlišovat, zda se bavíte s někým z Moskvy, který už byl třikrát na „turpuťovce“ v Karlových Varech a v Kutné Hoře anebo s původním obyvatelem Sibiře. Ti vás považují za bohatého fotografa z National Geographic.“


Oni tam na Dálném Východě či severu znají National Geographic?
„Za lidmi tak daleko už nikdo jiný nejezdí, jen novináři z bohatých časopisů, etnografové a sem tam pár exotů, kteří se tam chtějí jen podívat a třeba něco vyfotit. Jenže ti moc peněz nemají a pak se setkávají s tím, že místní obyvatelé je nejsou schopni odlišit od těch výše jmenovaných, a požadují za vyfocení třeba 300 Euro. A když jim řeknu, že jim to nedám, protože ty peníze prostě nemám, tak se mnohdy urazí a myslí si, že je chci okrást. Svět se mění, Rusko se za těch 15 let, co tam jezdím, také hrozně moc změnilo, a i to je důvod, proč chci tento projekt uzavřít. A to, co je vystaveno v Aréně, je část toho, co jsem kdysi chtěl zachytit, zachytil, a dnes už se zachycuje hrozně špatně.“


Fotíte Rusko čtrnáct let. Už víte, kam se obrátit, víte, jak zhruba věci fungují. Dovedete si představit, že byste takto přesedlal na jinou zemi? A máte představu, která by to byla?
„Musel bych znát jazyk té země, protože kromě ruštiny mám pouze základní znalost angličtiny. A Rusko je země, jejíž jazyk je možné se naučit na cestě, což byl můj případ, protože já už ruštinu ve škole neměl. Musela by mi ta země být něčím blízká, a to Rusko splňovalo na nejvyšší míru. Je to stát, který byl s tím naším mnohokrát historicky osudově spjatý, stále nás nějak ovlivňuje, a proto je pro nás tak zajímavý. A já si nejsem jistý, jestli by takhle byla zajímavá třeba Uganda. Často jsem investoval čas, peníze, abych se dostal do nějaké díry, kde třeba nakonec nebylo co fotit. A říkal jsem si – proč to vlastně dělám? Takže mi z toho všeho vychází, že bych teď chtěl fotit tady v Čechách.“


Proč jste nefotil v Čechách už od mládí?
„Nebavilo mě to tady, utíkal jsem před problémy, které jsem měl, třeba před nešťastnými láskami. A právě ty komplexy člověka ženou dál, něco někomu dokázat. V tomhle jsem se asi změnil, už tu potřebu nemám. Ve chvíli, kdy mám doma manželku, se kterou je mi tam dobře, mám chalupu, kde se chci věnovat včelařství, tak už se mi nikam moc nechce. Ztloustnul jsem, zlenivěl, zdomácněl. A jsem tak hrozně rád, že jsem to vše absolvoval v době, kdy jsem na to měl energii.“


Cestoval jste po západní Evropě, dostal jste se i do Japonska, ale podle vás to nebylo plnohodnotné cestování. Co je tedy pro vás plnohodnotné cestování?
„Když se dostanete do míst a k lidem, kteří jsou ochotni vám ukázat svůj život.“

 

Jak moc jsou ochotni či neochotni vám své životy ukázat?
„Každý, kdo žije v nějakém prostředí, si před tím bezprostředním okolím vytvoří nějakou bariéru, která ho má chránit. Ví, že s těmi lidmi tam bude dál žít, a tak nechce ventilovat své problémy a slabosti, protože by toho ten druhý mohl nějak zneužít. Ale jakmile se tam ocitne někdo, kdo přichází zdaleka, je tam na jeden večer a zase odjede, tak lidé tu obavu ztrácejí a mají potřebu se vám svěřit, třeba i s intimními věcmi.“

 

To může být ale někdy i docela náročné, ne?
„Někdy to skutečně náročné je. Ale díky tomu dostává člověk možnost reflektovat svůj vlastní život.“


Ale řekl jste, že se při cestách snažíte splynout s okolím, být jedním z nich…
„Snaha splynout s okolím je dvojaká. V momentě, kdy jsem jel ve vlaku z Moskvy na Kavkaz, a tím vlakem procházela policie a snažila se najít lidi, ze kterých by vytřískala nějaký úplatek, nebo se tam potulovali bandy falešných karetních hráčů, tak jsem se snažil zcela splynout. Při focení taktéž. Ale dnes už často dávám najevo, že jsem cizinec. Třeba když jedu s autem do servisu a chci, aby se mu tam pořádně věnovali, a také proto, že nemohu čekat na tu opravu věčně. Mnohdy jsou na vás hodní právě proto, že jste cizinec.“


Na Sibiři jste si našel i ženu. Jak si vede vaše Světlana u nás? Nechce zpět domů?
„Pořád chtěla zpátky, protože než jsme se seznámili, tak nikdy v cizině nebyla. Světlana je historička a doma pracovala jako ředitelka místního národopisného muzea, což nebyla nějaká závratná funkce, nicméně byl to jistý sociální status. Navíc spolupracovala s televizí, psala články do novin, pořádala kulturní akce, žila zajímavý život. A já jsem ji to všechno vzal. Její život v Čechách je tak o něčem jiném, ale zase tady má pro ni na Sibiři netušené kulturní možnosti, jako pravidelné návštěvy divadel nebo třeba občasný výlet na výstavu ve Vídni.“

Čím byla nejvíce překvapená, když sem přijela?
„Tím, že nemáme rádi lidi z Ruska! (smích)“
 

Jste odborníkem na Rusko? Sledujete každodenně, co se tam děje? Čtete třeba literaturu, studujete historii?
„Rusko sleduji, ale odborníkem bych se nenazval. V něčem jsem Rusku velice nakloněn, v něčem jsem velice kritický. Líbí se mi lidé, které tam potkávám, zároveň mám hrůzu z ruských teritoriálních politických ambicí, z firmy Lukoil, z dostavby Temelína, z Miloše Zemana a jeho náklonnosti k Rusku. Já mohu být maximálně odborníkem na Rusko z pozice člověka, který trávil měsíce ve vlaku a může mluvit o lidech, které potkal. Ale Rusko je tak obrovská země, která se tak mění, že nemám potřebu a snad ani šanci to vše obsáhnout.“


Fotíte černobíle, nikdy jste nepodlehl barvě?
„Podlehl, jsou to takové výstřelky do tmy. Kdysi jsem začal fotit na film, a přesto, že už dnes fotím digitálem, pořád se vše snažím přizpůsobit tak, aby to vypadalo, že je to stále film, aby ten soubor neztratil kontinuitu. Mně se černobílá líbí, a pokud fotím na barvu, stejně jsou ty fotky hodně monochromatické.“


Naznal jste, že v oblasti černobílého dokumentu se vyjadřujete nejpřirozeněji…
„Každý, kdo něco tvoří, má jistý způsob vyjádření. A pro vyjádření mých pocitů se hodí nejlépe černobílá fotografie.“


Z těch fotek čiší pustota – je to váš pocit z Ruska?
„Důležité je říct, že tohle je můj subjektivní pohled, který jsem chtěl vidět a speciálně si jej i hledal. A v Rusku se tenhle pohled hledá dobře. Pustota mě fascinuje, přestože mám lidi hrozně rád.“


Jak vidíte roli fotografa v dnešním obrazově přesyceném světě?
Jsou fotografové, kteří se snažili dělat kvalitní snímky, a jejich portfolio o 30 snímcích jim vzalo deset let života. Ale dnes jsme opravdu přehlceni fotkama, je tak snadné něco vyfotit a dát to na net – i já fotím iPadem, když potřebuji. A fotky tak trochu pozbývají hodnoty. Když jsem začal fotit, přístup k fotkám byl jiný, dnes zažívám z té přehlcenosti deziluzi a depresi. Rád bych vydal knihu, ale říkám si, zda to má smysl, protože kdo si kupuje drahé obrazové publikace. Takže uvažuji, že tu knížku dám zadarmo na iPad, ať si ji lidé stahují.“


Hezký nápad. A další plány tady v České republice?
„S kamarády, kteří se mnou studovali na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, jsme založili skupinu, která zatím nemá žádný název. Bereme ji jako pokračování naší školy, jako vzdor tomu, že končíme a už se nebudeme scházet. ITF je totiž fantastický živočich, neustále se měnící a inspirující. Když jsme v červnu, po posledních konzultacích seděli u táboráku, hrálo se na kytaru, padl na nás smutek z toho, že už tam nepojedeme. Proto jsme se dohodli, že každý rok vyfotíme jedno téma a pak z těch témat uděláme výstavu. Letos je to řeka Vltava, což je ovšem téma, které kamarádi z Hodonína či Ostravy neocení (smích), takže příští téma nebude takto geograficky omezeno.“


Na ITF jste se potkal mj. s těmi, kdo byli kdysi vašimi vzory. Kdo ještě ze současných fotografů vás baví, koho máte rád?
„Viktor Kolář a Josef Koudelka. A mám moc rád fotky mých spolužáků. Z Českých Budějovic Vašek Němec, z Frenštátu p. Radhoštěm je to Milan Bureš, i fotky Martina Popeláře se mi moc líbí. A asi proto není náhoda, že mě oslovil.“


Soubor Kde začíná Evropa, který bude vystavován v Aréně, už někde spatřil světlo světa?
„Část byla vystavována v Praze a vyhrála Czech press photo, některé fotky budou vystavovány poprvé.“


Ptala se Alice Taussiková
 

Ostrava!!!