Rád bych v Aréně nazkoušel ještě jednu roli | Články

Rád bych v Aréně nazkoušel ještě jednu roli

24.10.2013

Rozhovor s Pavlem Cisovským

Jakou jste měl v mládí představu o svém budoucím povolání?
„Vyhraněnou touhu jsem neměl, ale život mě formoval spíš ke sportu, hrál jsem basket, házenou, takže jsem posléze absolvoval pět semestrů tělocviku a češtiny. K divadlu jsem ale měl vztah od dětství, předplatné jsem měl někdy od deseti let díky rodičům, kteří chodili do divadla hodně, ale byli spíš operetně zaměřeni. Já chodil do Státního, k Bezručům i do Loutek, divadlo se mi líbilo a bylo mi jedno, na co koukám. Působila na mě ta atmosféra, protože tehdy se hrálo většinou s oponou, což už dnes není tak časté, a to tajemno co bude za ní, to mě lákalo.“

Divadlo jste studovat nechtěl?
„Po maturitě jsem ochotničil ve Staré Bělé, kde tehdy působil velice úspěšný soubor. Na pedagogické fakultě v době mých studií fungovaly tři divadelní scény, jedna z nich bylo legendární Divadlo pod okapem. Někteří členové dalších dvou souborů zase spolupracovali s Bezruči - tehdy tam působil Jan Kačer se svým ročníkem z DAMU. Divadelníkem z profese jsem být nechtěl, ale divadlo si mě vždycky nějak našlo.“

Jak to?
„Nedostal jsem doporučení na vysokou a byl jsem dán na převýchovu do Vítkovických železáren. Ty dva roky jsem byl docela šťastný. Pak jsem šel na vysokou, kterou jsem ale nedokončil a musel na vojnu. Po jejím skončení mě nikam nechtěli vzít. A protože ani na vojně mě neopustilo nutkání „zakládat divadla“ přijali mě do letištního klubu na Mošnově jako metodika. Vydávali jsme časopisy, vybírali hostující divadla, pořádali koncerty pro vojáky a zaměstnance letiště. A zase jsem se věnoval ochotnickému divadlu v rámci tzv. tehdejší Armádní umělecké soutěže. V roce 1971 jsem při prověrkách dostal z Mošnova padáka a už to vypadalo, že skončím jako hlídač uhlí na haldě.“

Ale neskončil…
„Zachránilo mě zase divadlo. Hrál jsem také ve vítkovickém souboru, což byla tehdy špička amatérského divadla a režisér B. Křanovský mě jako herce nechtěl ztratit, takže mi zařídil místo v Městském kulturním středisku. To byl začátek 70. let. Stal jsem se opět metodikem, pořádal jsem recitační soutěže a amatérské divadelní přehlídky. Poměrně významná, i z mezinárodního hlediska, byla Amatérská přehlídka divadla pro děti. To byla jedna část mé práce, druhou bylo vydávání nejrůznějších metodických materiálů, také pro činnost, která se později vyvinula v obor dnes nazývaný dramatická výchova, a která se tehdy teprve formovala. V Ostravě měla z celé republiky nejsilnější zázemí, věnoval se jí např. dr. Rychnovský (faktický zakladatel Městské psychologické poradny), dr. Etzler, otec herce Miroslava Etzlera, dr. Černý a další."

Také jste ale studoval psychologii a estetiku…
„Dva semestry psychologie skončily rozmetáním brněnské katedry v roce 1969 a z pražské estetiky jsem po roce odešel sám, když po mě chtěli, abych odbornou práci původně zadanou na téma Experiment v umění, změnil na téma Sebekritika činnosti v roce 1968. Tudíž jsem sice nikdy nic nedostudoval, ale něco přeci jen pochytil (smích).“

Jak jste se dostal do Divadla hudby?
„Divadlo hudby kdysi vlastnil Supraphon jako sebeprezentační prostor, ale v polovině 80. let přešlo pod správu MKS a pořádaly se tam osvětové akce pro mládež nebo komponované hudebně-slovesné pořady. Z metodika jsem se stal provozním režisérem a dramaturgem a tehdy jsem vedení požádal, zda se mohu pokusit dělat v těch prostorách i divadlo. Trošku se mi smáli, ale mávli rukou s tím, že ať si dělám, co chci.“

Tak začala Aréna?
„Ano, to podle mého, byly prvopočátky dnešní Arény, se kterými mi tehdy hodně pomohli Apolena Veldová a Tomáš Jirman a nejenom oni, s nimiž jsme inscenované věci začali dělat. Platili jsme je dost bídně, takže to dělali hlavně pro radost. Pro mě proto Aréna vznikla už v 80. letech, a to i díky jim, protože tomu věřili a postavili základ. A dokázali, že plnohodnotné divadlo se může hrát i v tak podivném prostoru, jako Divadlo hudby bylo. Inscenovali na tehdejší dobu odvážné texty, které jinde diváci neměli šanci vidět – Bulgakova, Kafku… A pomalu to vše krystalizovalo do podoby skutečné divadelní scény.“

Co říkala vaše žena na to, že jste byl tak trochu ženatý i s divadlem? Je k vám kritická, co se uměleckých výkonů týče?
„Žena mi to tolerovala. A kritická je takovým tím tichý způsobem, poznám na ni, co a jak. Když řekla – jde to, tak jsem věděl, že to moc nešlo, ale jinak je na mě hodná. Ale ona se na mé herecké výkony dívat nechodí, chodila jen na režie. Nejsem člověk, co se rád předvádí, a přítomnost někoho blízkého mi nedělá dobře. Herec se na jevišti musí otevřít a to je před blízkým člověkem někdy hodně těžké.“

Působil jste jako šéf souboru, dramaturg, režisér. Nemyslíte, že je lépe, když tyto funkce zastávají různí lidé a zajišťují tak víc pohledů na věc?
„To je určitě pravda, jenomže tohle vše vyplývalo z nutnosti. Když Aréna dostala svůj statut, začínali v ní čtyři herecká ucha, a nebyla to situace, že bychom si mohli vybírat. Oslovoval jsem dramaturgy, režiséry. Kromě jednoho mě všichni odmítli, dokonce mi řekli – víš co? Ozvi se, až budeš mít pořádné divadlo. Tím, který jako první riskoval, a kterého si velice vážím, byl Janusz Klimsza. O něco později se přidal Radek Lipus a pak další a další.“

V Aréně jste měl mnoho funkcí, nicméně do zkoušení Višňového sadu v režii O. Meleshkiny-Smilkové jste na jejích prknech nehrál. Měl jste tehdy trému?
„Opět to bylo proto, že nebyl nikdo jiný po ruce, takže jsem začal hrát po víc jak deseti letech. Musel jsem upřednostnit praktickou stránku celé věci a pominout to, že mám strach. Ale já jsem trémista a strach mám před každou reprízou.“

Jak se vám jako režisérovi hraje pod jinými režiséry? Jste poddajný herec nebo režisér ve vás se ozývá? Pod kým z režisérů hrajete rád?
„Díky bohu dokážu vypnout, popřít režiséra v sobě a užívat si to. Teď jsem měl třeba možnost točit ve filmu Hořící keř s Agnieszkou Holland. Byla to epizodní role, v ostravštině, ale autor scénáře tady zřejmě nikdy nebyl, tak mi dovolil, abych si repliky přepsal. A u paní Holland režii ani necítíte. Člověka si očíhne, a když mu to jde, tak ho nechá hrát.“

Přestože v divadle stále působíte, oficiálně jste v důchodu. Čím vyplňujete volný čas, pokud zrovna nezkoušíte nebo nehrajete? Jak vypadá váš den?
„Jako den lenocha. Někdy odpočívám, někdy si píšu tzv. do šuplíku své postřehy, takové drobnosti žánrově nezařaditelné. Jsem v podstatě líný člověk, takže se věnuju běžným domácím věcem, pomáhám doma, vařím.“

Slyšela jsem, že jste velký gurmán…
„Vaření mě vždycky uklidňovalo. Teď už tolik uklidňovat nepotřebuji, tak jen vymýšlím, co všechno do pokrmů ještě přidat.“

Lidé často říkávají, že se těší na důchod, protože budou mít čas na čtení. Čtete hodně?
„Přiznám se, že už moc nečtu. Kdysi jsem musel vstřebávat hodně literatury, někdy i literatury, která mi sice mnohé objasňovala, ale že by mě bavila, to ne. Takže jsem si za ta léta vytvořil okruh sobě milé četby, jako je Čapek, Ota Pavel, Škvorecký, Kundera, Hrabal nebo detektivky. A ten okruh už je uzavřený, vytváří mi možnost úniku do světa, který znám. Myslím, že to dělá dost lidí, že se v pozdějším věku vrací k literatuře z mládí. I když já to měl naopak, v patnácti jsem četl Dostojevského, tak teď se možná pustím do mayovek.“

Chtěl byste ještě režírovat?
„Už ne. Jednak je to náročné, a také se svět změnil. Já jsem ukotvený v jiné epoše, dnešní doba má jiné tempo, jiný rytmus a já už bych byl asi pomalý. Mě na jevišti bavilo vyprávět, ale ta dynamika je dnes jiná. Ale líbí se mi, já jsem vděčný divák. Jediné, co mi vadí, je faleš a podbízivost.“

Slavíte 70tiny – mění se tím něco ve vašem životě?
„Doufám, že ne. Mám to štěstí, že můžu pracovat s mladými lidmi, takže nějaký zlom nevnímám. Přesto všechno ale cítím, že těch sil už není tolik jako dříve, že se s nimi musí víc hospodařit. Zatím mám pořád sílu hrát role, do nichž jsem obsazen, dovedu si i představit případný záskok. Ale vím, že jednoho dne budu muset skončit, to je zákonité. Abych nekazil nebo nebrzdil práci ostatním kolegům.“

Co byste ještě chtěl?
„Chtěl bych ještě jednou v Aréně nazkoušet novou roli. Už tu skutečně poslední.“

Ale až všechny tyto inscenace jednoho dne budou mít derniéru, co budete dělat pak?
„Pokud to půjde, tak vařit. U vaření mám rád, tak jako v divadle, pestrost. Takže klidně jeden den jelito se zelím a druhý den thajskou specialitu plnou barev a vůní.“

Ptala se Alice Taussiková

 

Ostrava!!!