Zaťatost, s jakou se Ibsen vrhá na témata svých her, je fascinující, | Články

Zaťatost, s jakou se Ibsen vrhá na témata svých her, je fascinující,

20.3.2014

říká překladatel jeho her František Fröhlich

Vystudoval jste angličtinu a dánštinu, nicméně překládáte i z norštiny a švédštiny. Jak jste se dostal i k dalším severským jazykům?
„V době, kdy jsem studoval, byly na FF UK pro filology vždycky dva obory, tzv. hlavní a vedlejší. Já jsem měl angličtinu hlavní a jako vedlejší dánštinu. Tehdy se tři severské jazyky striktně střídaly, a i když jsem si původně myslel na švédštinu (moji dánští přátelé a kolegové by pozvedli obočí!), nakonec to byla dánština. Nicméně při studiu skandinavistiky každý aspoň trochu přičichne ke druhým dvěma jazykům, a tím bylo dáno, že jsem vedle těch svých hlavních oborů začal překládat i z těch vedlejších, ale tehdy mnohem míň, tedy nehledě na pozdějšího Ibsena. (Ten ostatně stejně psal jazykem, kterému říkal norsko-dánský – ale to by byla dlouhá historie o jazykových reformách v Norsku).“

Ve vašem případě platí, že všechno zlé, je k něčemu dobré, je to tak? Narážím na fakt, že k překládání jste se dostal, protože jste v časech normalizace nic jiného dělat nemohl… Nebo myslíte, že byste se k překládání dostal tak jako tak?
„Je fakt, že dějiny mě k tomu trochu přistrčily. Pracoval jsem v Čs. rozhlase a po celou dobu jsem měl takové cukání odejít na volnou nohu, jenže pravidelný plat je silné pouto. Ale i během rozhlasování jsem překládal čím dál tím víc, takže sled událostí po roce 1968 (nejdřív odchod z rozhlasu na Univerzitu 17. listopadu, souběžně práce v Činoherním klubu, a teprve pak, po „prověrkách“ volná noha. Nic jiného jsem nemohl dělat? Inu hypoteticky mohl, stejně jako kolegové vyhozenci z Rozhlasu, ale řekl jsem si, že to zkusím. Neměl jsem zákaz publikování jako mnozí jiní, a tak mi to vyšlo. Kdoví, možná že bych se nakonec k tomu překládání stejně uchýlil – ale bylo to takhle.)“

Udržujete stále aktivní kontakty se zeměmi, z jejichž jazyků překládáte? Sledujete vývoj v jejich jazycích? Jaký je třeba rozdíl v norštině, jíž psal Ibsen, od té dnešní? Není pro současné Nory už příliš archaický?
„Udržovat kontakt s lidmi kolem „svého“ jazyka a literatury musí každý, ale v mém věku už tolik práce nestihnu, takže i kontakty se Severem jsou čím dál řidší. Ostatně moji severští kolegové a kamarádi už taky odcházejí (spíš odešli) do penze, takže styky jsou čím dál sporadičtější. Vývoj v severských jazycích se samozřejmě taky snažím sledovat, ale i tady platí, co jsem právě řekl. Ibsenův jazyk z konce (nebo poslední třetiny) 19. století je překvapivě současný, i když na příznivce tzv. „nové norštiny“ (asi 30% Norů mluví a píše reformovanou norštinou založenou spíš na dialektech) to působí starobyle jako ta Ibsenova vousiska. Není však ani pomyšlení, že by snad dnešní Nor měl potíže s Ibsenem a třeba tak úplně nerozuměl, o čem je řeč (jako se to stává Angličanům se Shakespearem – tam je ovšem proluka nějakých 300 let a víc).“

Svými překlady jste „objevil“ mnoho autorů, které jsme do té doby česky neznali. Je jedním z důvodů také „oddech“ od pánů klasiků?
„Naprosto nesdílím pohrdlivé shlížení na „pány klasiky“. Naopak, naše doba normalizační dávala možnost přeložit a vydat řadu slavných klasických děl všech žánrů. A vedle toho i díla současná, ale těch míň a opatrněji, protože měla podezřelý styl, vyprávěla krajně podezřelé příběhy a autoři zaujímali krajně podezřelé postoje. Je známá věc, že chce-li někdo poznávat literaturu svou i cizí, měl by číst obojí, klasiky i současné autory. Nenavazují snad moderní autoři na ty, kdo žili dřív? Klasická severská literatura – a nepatří snad Ibsen k ní? – je často fascinující a uhrančivá, taky u nás měla velký ohlas (třeba F.X. Šalda, Jaroslav Kvapil a další).“

Nějaký čas jste působil jako lektor dramaturgie i v Činoherním klubu. Netoužil jste třeba sám napsat nějakou hru?
„Pravda, v divadle jsem pracoval, ale napsat vlastní hru, psát poezii nebo prózu mě popravdě nelákalo. Ostatně když člověk vidí, kolik je toho k přečtení a kolik je práce s textem, který divadlo nasadí, přepadá ho pochybnost, zda by na něco dalšího měl ještě čas, nakonec je především překladatel profesí.“

U nás se vžila filmová hláška „kolik třešní, tolik višní“ jako synonymum překladatelského oříšku. Byl nějaký autor či text, se kterým jste se hodně potrápil nebo jej dokonce nedokončil?
„Ale jistě, každý cizojazyčný text překypuje obtížnými místy, „oříšky“, chcete-li, a každý překladatel by mohl vyprávět hodiny o obtížných místech, ať už šlo o reálie nebo věci čistě jazykové. Je-li člověk zastáncem přesvědčení, že v zásadě se dá přeložit vše (nebo přímo musí, biblista si taky nemůže vybírat, která místa z Bible třeba vynechá nebo přeloží volněji) musí zatnout zuby a řídit se tím. Tady narážíme třeba na překládání konkordanční, když jedno konkrétní slovo se musí shodovat se slovy jiných překladů, aby ten, kdo je hledá, je v konkordanci vůbec našel, a k tomu ještě na témž místě. V každém překladu se najdou chyby a nesmysly, ale vzdát se textu, protože je obtížný, to ne, to se nedělá. Překladatel musí ostatně knihu přečíst předem v originálu a zvážit, zda na ni stačí, a teprve pak uzavřít s nakladatelem smlouvu a upoutat si to jařmo kolem krku.“

Co vás baví a zajímá na Henriku Ibsenovi, že jste mu věnoval tolik pozornosti?
„Ibsen je jedinečný jev, proto se taky dodnes tolik hraje, i když třeba ne tolik u nás jako v zemích mluvících anglicky a německy. Zaťatost, s jakou se vrhá na témata svých her a jejich postav je fascinující a neúprosná. Říkám vždycky, že na něm je nejzajímavější, že mluví vážně o vážných věcech (což neznamená, že v jeho hrách chybí humor, je tam, ale tvůrci inscenací ho musejí umět najít a předvést na jevišti). A když se blížilo sté výročí jeho úmrtí, řekl jsem si, že si zaslouží, aby byl oživen současným, divadelním a dramatickým jazykem. Proto jsem navrhl Divadelnímu ústavu vydání Her I a II – a doufám, že zaplnily mezeru, která v dějinách českého divadelního překladu zela. Téměř každá generace si překládá klasiky znovu, a poslední překlady Ibsena přede mnou jsou půl století i víc staré. I po mně jistě přijdou nové, otázka je jen kdy.“

Máte některou z Ibsenových her výrazně raději než jiné?
„To je ta slavná otázka, kterou nějaký novinář položil dirigentovi Arturu Toscaninimu: „Mistře, kterou z Beethovenových symfonií máte nejradši?“ A Mistr odpověděl: „Tu, kterou právě diriguju.“ Mám mezi Ibsenovými texty své preference, ale to neznamená, že ty, které mezi ně nepatří, jsou špatné, to je věc vkusu a dramatického cítění. K mým favoritům patří John (pozor: vyslov „j“, nikoli „dž“) Gabriel Borkman a občas si říkám, takový Norbert Lichý, to by byl, panečku, Borkman.“

Přeložil jste mnoho dramatických textů, které, na rozdíl od prózy či poezie, procházejí „dalšíma rukama“ inscenátorů – s jakými pocity chodíte na představení svých překladů? A stalo se někdy, že jste se setkal s inscenací, kterou jste, jako překladatel a znalec autora, nepřijal?
„Citlivá otázka, pokaždé se do Vašeho textu někdo plete, dramaturg, režisér, no pak ještě herci, kteří některé texty přeorají k nepoznání. Takže na své překlady chodím, nebo chodil jsem, teď už do divadla skoro nechodím, s pocity smíšenými, i když jsem většinou inscenace znal už předem ze zkoušek. Ale vždycky jsem se snažil vyhnout se takovým těm jedovatým střetům: „Pane režisére, je to vaše inscenace – pane překladateli, je to váš překlad.“ Pak k tomu ještě přistupuje to nešťastné slůvko „úprava“ nebo „upravil“, kde často mám naprosto neodbytnou představu, že takové úpravy se dějí za účelem zvýšení honoráře. Takže přijal-nepřijal, co má překladatel dělat, když jednou podepíše smlouvu a může jen zírat…“

Ibsen se zabýval odvážnými společenskými tématy – kde se vzal v té době takový autor? Bylo to snad tím, že by byla tehdejší norská společnost natolik otevřená nebo i tam byl trochu za bílou vránu?
„Kde se ve své době vzal takový autor jako Ibsen? Byl slavný, ale taky proskribovaný a nenáviděný, nakonec strávil třicet let života v cizině, protože to doma nemohl snést. Politická situace v Norsku jeho doby byla pro něho nesnesitelná – a měl tu kuráž, drzost, chcete-li, že to prostě musel dávat najevo. Takže jistě, bílá vrána, ale slavná, no a taky svou vlast proslavil ve světě, a to se mu pak mnohé odpouští, zvlášť později v životě, když už ta sláva je zřejmá a nápadná.“

Je Ibsen svou tvorbou představitelem myšlení a vnímání „typického“ Nora?
„Co je to typický Nor, a byl Dostojevskij typický Rus? Takže těžko říct, ale je fakt, že skoro ve všech svých hrách „typické“ Nory zesměšňoval a shazoval, protože na nich nesnášel všechno to, co považoval za zavrženíhodné.“

Jak moc a jakým způsobem je Ibsen v současném Norsku inscenován? S pietou nebo bez ní? (narážím zde na fakt, že u nás se čeští klasici často inscenují způsobem čím rádoby avantgardnější, tím lepší)
„V Norsku se jeho hry inscenují spíš tradičním stylem, ale je to přece jen pro Nory obtížnější si na něho dovolovat než řekněme pro Němce nebo některé mladší tvůrce české. Všimněte si, že nikoho nejmenuju, prostě způsobů, jak Ibsena nafoukaně zmršit je nepřeberně. Ale pravda je, že se občas něco opravdu vydaří – a opět nikoho nejmenuju!“

Část Ibsenových her je výrazně „mužská“, část „ženská“. V Přízracích je hlavní postavou vdova Alvingová. Kdo jsou vlastně ženy u Ibsena? Jaký k nim zaujímal postoj? A čím jsou jeho ženské postavy zajímavé?
„Tuhle otázku Ibsen odbýval kyselou poznámkou, že nepíše o ženských právech, ale o lidských právech. Jeho ženské postavy jsou stejně zajímavé jako ty mužské, až na to, že v některých hrách hrají větší roli a jsou, dejme tomu, záhadnější a „větší“, protože se vše točí kolem nich. Ženy Ibsena, zvláště v stáří, přitahovaly a fascinovaly. Jenže bylo to proto, že je (stejně jako Strindberg životní vzory svých postav) využíval či zneužíval jako materiál svých her? Kdoví. Ale je to jedna z věcí, která na Ibsenovi tolik fascinuje, to soustředění a zobrazení jeho žen.“

Jak byste, v rámci jeho tvorby, zařadil a charakterizoval právě Přízraky?
„Podle mě jsou Přízraky zrovna tak nezařaditelné jako všechny jiné jeho hry: kategorizaci se vzpírají. Ale jasná dějová paralela: představme si, že se před nějakými deseti patnácti léty někdo u nás nakazil tehdy novou nemocí AIDS. Způsob, jakým se postavy hry k problému a k neslýchané situaci staví, by nemohl být současnější a řekněme, lakmusovější, každý se nějak, většinou hůř, vybarví. Silné a dokonalé charakterizační umění u všech postav, vážně o vážném. V tom se Přízraky všem ostatním hrám podobají a zároveň individuálně liší. Je to stejně fascinující text jako všechny ostatní a jako většina z nich taky současnost pobouřil, ba rozběsnil.“


Ostrava!!!