S nadějí, i bez ní mi připomněla Tarantinovy Bastardy | Články

S nadějí, i bez ní mi připomněla Tarantinovy Bastardy

27.5.2014

Rozhovor s režisérkou televizního záznamu Lenkou Wimmerovou

Jak jste se dostala k natočení divadelní inscenace S nadějí, i bez ní – byla vám nabídnuta ČTO nebo jste si ji sama vybrala?
„Inscenaci S nadějí, i bez ní nabízelo ČTO k televiznímu zpracování několika režisérům. Myslím, že jsem byla první, kdo se rozhodl do toho jít.“

Bylo to vaše první setkání se záznamem divadelní inscenace do televizní podoby? A pokud ano, nebylo to – z jakéhokoliv důvodu – i poslední?
„Ano, S nadějí, i bez ní bylo mým prvním pokusem přenést divadelní hru do televizní řeči. Poslední? To nevím, to záleží na tom, jestli ještě někdy přijde látka, kterou se budu chtít zaobírat.“

Jak na vás S nadějí, i bez poprvé zapůsobila, co bylo tím nejsilnějším prvotním vjemem? Co vás vlastně přimělo tuto práci přijmout?
„Já jsem S nadějí, i bez ní viděla v rámci hostování Arény v Praze. Nejvíce mne asi zaujala forma. Připomněla mi Tarantinovy Bastardy. Připadá mi důležité, aby se neblahé události let padesátých neustále připomínaly. Generace přímých účastníků vymírá, to znamená, že stopa po oněch zvěrstvech zarůstá a to mi přijde velice nebezpečné.“

Převést divadlo do televizní podoby je vždy obtížné a problematické. Je vůbec možno adekvátně převést živé umění do (jakéhokoliv) záznamu?
„Myslím si, že adekvátně ne. Něco se ztratí, něco získá. 1:1 to dle mého nejde. Je to jako překlad knihy do jiného jazyka.“

Jaký byl u S nadějí váš záměr, co jste především chtěla, aby televizní divák z její televizní podoby vnímal a cítil?
„Hrůzu té doby a neuvěřitelný charakter Josefy Slánské. Pokusila jsem se zachovat celkovou stylizaci přestavení.“

Jaký realizační klíč jste nakonec zvolila – tedy co ti z diváků, kteří znají inscenaci z divadla, mohou v její televizní podobě očekávat?
„Zákonitě to, že budou hercům blíž. Nevyhýbali jsme se detailu. Tím se i mění dynamika některých situací. Zmizela většina inscenačních přechodů po jevišti. Doplnili jsme hudbu i na místech, kde v představení není. Některá vystoupení chóru jsme přesunuli na projekční plochu, která v přestavení chybí. Zvolila jsem pro práci s chórem filmovější postup.“

Řešila jste svou vizi s režisérem divadelní podoby Ivanem Krejčím? Nezasahoval vám do toho?
„S Ivanem Krejčím jsme se sešli jednou. Zajímalo mě, co je pro něj na přestavení nejcennější. O mnou plánovaných zásazích věděl. Dokonce byl i po nějakou dobu přítomen na natáčení.“

Viděla jste v Komorní scéně Aréna i nějakou jinou inscenaci? Jaký máte obecně vztah k divadlu?
„Neviděla. Upřímně se přiznávám, že do divadla chodím opravdu málo, nejsem divadelní fanoušek. Divadlo navštěvuji jen výjimečně. Většinou je to Dejvické divadlo nebo nějaké nezávislé komorní scény.“

Jaké vaše další práce, vedle záznamu S nadějí, i bez ní, mohou diváci shlédnout v nejbližší době?
„Momentálně pracuji v rámci grantu Rok jinak od Nadace Vodafone v neziskové organizaci, takže nic nechystám. Ale na jaře jsem pro ČTO dotočila film s pracovním názvem Kozy léčí. Kdy půjde do vysílání opravdu nevím, to je otázka na producenty.“

Ostrava!!!