Do svých fotek přenáším to, co prožívám | Články

Do svých fotek přenáším to, co prožívám

13.11.2014

Rozhovor s fotografkou Žanetou Zmudovou

 

Jak jste se dostala k fotografování?

„Od malička jsem malovala a kreslila, chodila jsem na specializovanou základní školu s výtvarným zaměřením a pak jsem se hlásila na střední uměleckou školu v Ostravě na grafiku. Prošla jsem prvním kolem, druhým už ne a škola mi tehdy na odvolání nabídla obor fotografie.“

 

Mrzelo vás, že to není ta vysněná grafika?

„Ze začátku ano, ale pak mě fotografie tak chytila, že mi bylo jasné, že to tak mělo být, a že jsem na správném místě.“

 

Studovala jste fotografii na střední škole i na vysoké. Můžete srovnat, jak se na nich fotografie pojímá a učí?

„Jak fotografii vnímat, jak o ní uvažovat a jak tvořit jednotlivé soubory, to mi mnohem více dala až vysoká. Ovšem střední škola byla výborný základ. Na FAMU třeba tehdy zaujal soubor autoportrétů, se kterým jsem se tam hlásila, a který vznikal právě na střední. Navíc díky střední škole jsem už měla nějaké znalosti v technických záležitostech, jako je třeba práce ve fotokomoře nebo se světlem, oproti některým spolužákům, kteří se tam dostali z jiných středních škol.“

 

Jste vystudovaná fotografka – živí vás fotografie?

„Živí, ale není to vůbec jednoduché. Mám kamarády architekty, kteří navrhují domy a interiéry, a ty já jim pak fotím. Také spolupracuji s QQ studiem, pořizuji časosběry a dělám animace. A taky ještě fotím děti. Ale pokud přijde období, kdy to bude finančně neúnosné, tak půjdu dělat něco jiného.“

 

Vaše fotky se velice často dotýkají přírody – je to váš svět?

„Je to můj svět, to je pravda. Pro mě je důležitý prožitek, který předchází a je součástí procesu vzniku fotek. Máme chalupu v Oderských vrších a tam to miluju, tam vzniká hodně mých souborů. Jsem na zahradě nebo chodím na pole, do lesa… Fotím místa, která dlouhodobě znám, ke kterým mám vztah. Než něco vyfotím, než prožitek „zpracuji“, trvá dlouho. Hodně nad tím přemýšlím, toulám se často krajinou i bez foťáku a jen vnímám.“

 

Čím je pro vás fotografie a fotografování? Práce, koníček, terapie?

„Vším, ale můžeme to nazvat i terapií, protože osobní rovina v tom hraje velkou roli. Proto mě to taky naplňuje, snažím se prostřednictvím fotografického média zprostředkovat to, co prožívám a kolem sebe vnímám.“

 

Jak těžké je dostat na fotku to, co prožíváte?

„Někdy je to hodně těžké, ale já si vždycky najdu nějakou techniku, která mi obraz trochu znejasní, popřípadě rozostří a pak to jde snáze. Takže poměrně často nepracuji s čistou fotografií, vyfotografované výjevy snímám znovu přes video nebo přes pokažený diaprojektor a tím to dostávám do roviny, která mi vyhovuje. Dávám tím prostor divákům, tato metoda umožňuje širší pole pro představivost a více zapojuje divákovu fantazii.“

 

Nesetkala jste se s tím, že vám někdo řekl, že máte rozmazané fotky?

„Třeba můj táta si ze mě dělá legraci (smích). A když byl soubor Zahrada vystavený v Galerii Velryba v Praze, tak se v návštěvní knize komentáře na tohle téma objevily, takže to neslyším poprvé.“

 

Fotíte někdy i ostře?

„Mám i jasnější fotky (smích). Například soubor Návraty. Výchozím materiálem k tomuto souboru jsou fotografie z mého dětství, které fotil můj táta, já se po letech vracím na ta stejná místa a pořizuji nové záběry. Prostředí je zcela zřetelné, vidíme, jak se více či méně po těch letech změnilo, jen já jsem na těch stejných místech trochu rozostřená, stejně jako je rozostřená vzpomínka na situace v nich. A samozřejmě fotky na zakázku. Ale pokud třeba přátelům fotím děti, tak mi dávají volnou ruku a mnohdy je to víc o pocitu, o zachycení nějaké atmosféry.“

 

Jak byste charakterizovala soubory Zahrada a Noční záznamy, které jsou vystaveny v Aréně?

„U nich byl důležitý právě ten proces vzniku, prožitek z daného prostředí. Je to naše zahrada na chalupě a její nejbližší okolí a vypovídá o tom, co si na tomhle místě představuji, s jakými vzpomínkami se mi váže. Zahrada vznikala dva roky. Je to svět, do kterého se můžu schovat, když je potřeba, naplňuje mě, inspiruje, uklidňuje a má pokaždé jinou náladu. A Noční záznamy jsou jak z chalupy, tak z města, kde žiju. Je to foceno v noci v Porubě v parku u rybníka.“

 

Nebojíte se pohybovat v noci s fotoaparátem někde po parku?

„Bojím (smích). Jsem sice dost ostražitá, ale byly už chvilky, kdy jsem raději sbalila foťák a rychle zmizela.“

 

Proč výstavu uvede zrovna Rudo Prekop?

„Rudo byl vedoucím ateliéru, který jsem na FAMU navštěvovala, a myslím si, že porozuměl tomu, co dělám a proč, byli jsme stejně naladěni. Byl to on, kdo ty soubory se mnou konzultoval už na škole, takže je dobře zná.

Můžete ho představit?
„Rudo Prekop je známé jméno patřící do tzv. slovenské nové vlny. Navíc je to výtečný pedagog, jehož práce si velice vážím.“

 

Chodíte do Arény? Líbí se vám její prostředí coby platforma pro vaše fotky?

„Obdivuji ten prostor, je jednoduše řešený a já mám ráda jednoduchou a čistou architekturu a interiéry. Do divadla moc nechodím, ale v Aréně jsem zrovna nedávno byla na Hráčích, kteří se mi moc líbili.“

Ostrava!!!