UVÁDĚT BAALA JE ODVAHA | Články

UVÁDĚT BAALA JE ODVAHA

20.4.2015

Rozhovor s režisérem Davidem Šiktancem

Vzhledem k vašemu příjmení se nemůžu nezeptat – jak těžké je s ním žít a nebýt třeba strojní inženýr?
„Já jsem to tak nikdy asi nevnímal. Dědu, mámu i tátu jsem bral jako rodinné příslušníky, a to, že jsou umělecky činní, jsem si uvědomoval až později…“

Co znamená později?
„Když jsem je začal vnímat v kontextu literárního, resp. divadelního světa. O dědovi jsem se potom učil na gymnáziu… Ale přesto jsem to, možná díky jisté sebestřednosti, vnímal především jako životní okolnost – necítil jsem to tak, že jsem další v řadě, že s nimi budu (nebo můžu být) srovnáván, že můžu být vnímaný svým způsobem protekčně. Právě to hrozilo na DAMU, kde máma učí, ale z těch pěti lidí v ročníku, jsme byli čtyři divadelní děti, nebyl jsem tedy žádnou výjimkou.“

Máma vás na DAMU učila?
„Neučila a byla vůči katedře velmi loajální – co jsem vědět neměl, to jsem nevěděl. Byl jsem vděčný, že jsme byli schopni udržovat ve škole od sebe jistý odstup.“

Divadlem jste žil od mala, co způsobilo, že vás to neodradilo?
„To se taky ptám! (smích) Dlouhou dobu jsem divadlo dělat nechtěl, i máma mě od toho odrazovala. Začal jsem studovat matematické gymnázium... Později jsem zvažoval filmovou vědu a až na poslední chvíli jsem se rozhodl podat přihlášku na DAMU. Svou roli ale ta determinace divadelním prostředím sehrála, fascinoval mě herecký svět, kostýmy, zákulisí. Nebýt toho, že jsem v divadle vyrůstal, tak by mě to asi nenapadlo.“

A pořád vás ta fascinace neopustila?
„Ono by to bez ní, myslím, ani nešlo.“

Jak těžké je být v týmu skoro nejmladší a přitom ho „šéfovat“?
„Zatím jsem se s problémy tohoto typu nesetkával, vždy jsem dělal s lidmi otevřenými společné práci, kteří se chtěli sytit generačně jiným pohledem. Pro mě je zkoušení hledání komunikace, ne direktivní určování věcí. A vlastně při něm sám sebe brzdím, protože v osobním životě jsem silný cholerik, což se ale snažím do práce nepřenášet a neustupovat do tvrdších poloh.“

Jste z Prahy, znal jste Ostravu a její scény?
„Znal, jednak proto, že jsme sem jezdili na Ost-ra-var a se spolužáky jsme ostravskou divadelní scénu hluboce obdivovali a chtěli tady pracovat. A znám ji i proto, že s Ostravou (a konkrétně Janáčkovou konzervatoří) je spjato mnoho mých přátel. Ostrava je pro mě úplně jiný svět. Nejen tím, jak vypadá, ale i způsobem komunikace, který je bližší, přímější, míň anonymní. Stačí zajít do hospody a objednat si – a člověk postřehne ten rozdíl.“

V jednom rozhovoru jste řekl, že nemáte rád psychologické herectví. S jakým typem herectví se setkáváte v KSA?
„Nutno zmínit, že slovo ‚psychologický‘ jsem tehdy použil v určitém kontextu a bylo skutečně míněno pejorativně, ve smyslu přílišného prožívání. Obecně se dá říct, že mě přitahuje zpochybnění, smazání hranic divadelní iluze. Nejde mi o totální zcizení, ale jsem rád, když je tam jistý odstup, nadsázka, grotesknost, když herci postavami vládnou, než že by se nechali jimi usmýkat. A Aréna je soubor, který je schopný reflektovat různé styly hraní a je schopný mezi nimi plynule přecházet.“

U režisérů lze vystopovat jisté směřování, oblíbený typ dramatiky nebo jejich téma…
„Myslím, že i u mě to jde poměrně snadno, větší polovina her, které jsem kdy inscenoval, jsou německých autorů. To proto, že často jde o díla, která jsou modelová, ale zároveň dávají velký prostor proniknout hluboko dovnitř. A němčina je jazykem poezie a filozofie. Už od školy mě zajímá téma osamělosti, které jsem si časem transformoval na téma jedinec kontra společnost. Opakovaným čtením her, které má člověk rád, zjistí, jak se sám mění. Protože vidí, jak ty hry vnímá z odstupu času jinak, je to druh sebereflexe.“

Jak jste se změnil?
„Hm… Změnil jsem se. I když nejsem schopen říct, zda dobrým či špatným směrem. Snadno se dostávám k cyničtějším polohám a musím vynakládat větší snahu se tomu bránit a úplně nerezignovat na to, jaký jsem byl, pořád se dál osvěžovat. Uvědomil jsem si větší nutnost postupné práce, sebevzdělávání, hledání, protože věci už nepřicházejí tak samozřejmě. Člověk také ztrácí v jistém smyslu tu drzost, ale přitom si ji musí zachovat. Nejde asi o radikální proměnu, jen je ve mně vše v jiných proporcích.“

Říkal jste, že máte blízký vztah k německému divadlu, máte ho i přímo k Brechtovi?
„Určitě. Třeba Baal byla moje zamilovaná hra už na DAMU, zvažoval jsem ji i jako absolventskou inscenaci, ale nakonec jsem dělal jiný jeho text. A když mě Ivan Krejčí oslovil, tak jsem si říkal, v jakém jiném divadle se najde taková odvaha uvádět Baala. Protože to je odvaha.“

Brecht na českých jevištích není častým hostem, snad i v souvislosti s minulým režimem…
„Ano, Brecht se dává do příliš silného ideologického rámce. Byl to v první řadě divadelník, ne ideolog. Často se setkáváme s termínem „brechtovský“, který je pro mě pozoruhodný. Protože jestli se někdo neustále vyvíjel a zpochybňoval sám sebe (několikrát přepisovaný Baal je toho důkazem), tak to byl právě Brecht a málokterého z evropských divadelníků je možno tak smrsknout do jednoho adjektiva vycházejícího z jeho jména. To mě popouzí.“

V čem je Baal jiný než třeba Brechtovy pozdější hry?
„Baal patří k jeho ranému, expresivnímu období, které se pak láme, a následují další texty, ke kterým mám třeba i averzi. Je to eruptivní hra mladého člověka, s obrovskou vášnivostí a dynamikou. Tím, že je to koláž, tak je zábavná, není tezovitá, ukazuje mnoho různých kamínků v mozaice, má v sobě velkou míru grotesknosti a zábavnosti. A tím láká k výraznému jevištnímu gestu, k výrazné interpretaci.“

Jak výraznou interpretaci jste zvolil vy? Jak bude Baal v Aréně vypadat?
Text si, myslím, přímo vynucuje výrazný interpretační zásah. Doufám, že náš Baal bude drzý, zábavný i krutý!

Jedna z postav hry říká Baalovi – ty člověk nejsi. Kdo tedy je Baal?
„A také se tam říká, že ten člověk vůbec nemá duši, že patří mezi dravce. Souvisí to i s otázkou, nakolik je Baal hrdinou či antihrdinou, nakolik je člověkem nebo jen jeho parafrází. Baal je asociální uvnitř asociální společnosti a provokativní element jako on je potřeba vždy. Baal je obdobou boha Dionýsa, jakousi metaforou všežravosti, neukázněného sápání se na věci a jejich konzumování bez ohledu na cokoliv, což dává jasně najevo, proč ho hrát i dnes.“

 

3576 3577 3578 3579 3580 3581 3582 3583

Baal / Bertolt Brecht

BAALweb

Podobné zprávy

Baal je příběh o cestě do pekla

16.4.2015

Rozhovor s představitelem titulní role Michalem Čapkou Naposledy jsme spolu dělali rozhovor před premiérou Kafkova Procesu, na podzim roku ...

Zkoušení Baala

31.3.2015

Vážení diváci, náš dvorní fotograf Roman Polášek na jedné ze zkoušek zaznamenal, jak vzniká předposlední inscenace této sezóny, ...

Ostrava!!!