Hledám jinakost a je mně jedno, kde ji najdu | Články

Hledám jinakost a je mně jedno, kde ji najdu

4.5.2015

Rozhovor s fotografem Karlem Tůmou

Soubor, který vystavujete v Komorní scéně Aréna, se věnuje tématice andělů, kterou se už nějakou dobu zabýváte. Jak jste na tohle téma přišel a co pro vás znamená?
„Výběr záběrů pro Arénu je sestaven jinak, než soubory které vystavuji. Název odkazuje na moje hledání něčeho nad čistě dokumentovanou realitu města, nad existenci obyčejných lidských postav běžných z veřejného prostoru, nad výjevy z reklamy a billboardů, grafitů na zdech. Většinou jsou moje soubory ohraničené tématem, od začátku jsou dány prostor i čas kde se budu pohybovat a hlavně kde jsou ti, o kterých fotografuji. Během toho se ale objevuje ještě několik dalších linií, obsahových, námětových, žánrových a to se týká třeba právě mých andělů. Často mě takové souvislosti samotného překvapí, jak se propojují linkou napříč většinou cyklů a přesahují je. Už to objevování nepovažuji za náhodu ani štěstí, ale za součást práce na tématech. Jsou to chvíle, kdy si připomínám, že je fajn zase mít ten foťák v ruce.“

Fotografie v tomto souboru mají čtvercový rozměr – proč právě tento formát?
„Čtverec považuji za nejdokonalejší orámování jak pro hledání kompozice při samotném focení, tak pro výslednou prezentaci. Pro celkové pojetí výstavy byla vedle řazení a skladby fotografií ještě důležitější forma tisku. Fotografie na plátnech jsou vypnuty na klasických blind rámech bez další adjustace. Záměrem je, aby výsledná sestava vytvářela pocit komiksového vyprávění, grafičnosti, k tomu řazení fotografií do dvou řad pod sebou a i černobílá tonalita bez škály šedi.“

Jak těžké (nebo lehké) je stát se vašim andělem? Jací a kdo jsou vaši andělé?
„Anděly jsem začal nazývat i postavy, s kterými se cítím v napětí, jsem v tu chvíli vnímavější a citlivější a na fotkách je to pak, doufám, vidět. Hledám ty chvíle, kdy jsou konkrétní postavy plně položeny do prožívání svých životů. Troufám si říci, že si dokážu všimnout právě jen těch lidí, kteří mě přilákají svou autenticitou, zaujatostí v tom „svém“. Pravda, často jde o prostředí etnika, prostor subkultury, nebo i domov člověka s osobitým způsobem životem. U koho poznám, že má svoje vlastní rituály a snaží se aktivně ovlivňovat, jak vypadá jeho život, od toho se snažím získat výpověď, tedy fotografii. Hledám jinakost a je mně jedno, kde ji najdu. Můj anděl je vlastně parafrází svobodné nebo i svobodomyslné mysli. Často to jsou padlí andělé, vyhnaní do našeho světa, právě do Prahy, Amsterodamu, Benátek a Katowic.“

A z jakého důvodu jsou bez budoucnosti?
„Jaká je budoucnost pro toho, kdo se nechce nebo nemůže zapojit do společnosti? Když úvahu obrátíme, dokonce se většinově uvažuje, že kdo se nezapojí, chce se po něm, aby měl vlastně stále výčitky. Aby se sám kál. Každý máme denně omezený potenciál energie a plýtvat s ní je nezodpovědné, protože je to nevratné. Za jedinou možnou cestu, která mně do určité míry umožňuje svobodně žít, je odmítání vlivu kulturně-sociálního nebo spíš politicko-ekonomického. Snažím se odbourat vliv veškerých mainstreamových médií. Neustálé vyzdvihování ekonomických hledisek a jejich dopadů na život společnosti je tím největším hříchem systému a hegemonů. Místo života s rodinou a širokým okruhem přátel, s kvalitními institucemi neziskovými i státními, kreativním a alternativním školstvím, s dostupným bydlením a zdravotní péčí, se dnes žije s médii, která určují, co si máme myslet a jak se máme cítit, co si můžeme dovolit a jak si kdo žije nad poměry. Žijeme v době informační hojnosti, ale o kvalitě a opodstatnění přijímat manipulativní informace se neuvažuje. Je to nová forma zotročení myšlenek. Zvrácená pravicová etika, kdy se celý životní prostor zúží na úsilí o vyžadovanou finanční soběstačnost, vede k úzkosti a nesvobodě, ke xenofobii ke všemu odlišnému, k hloupnutí a závisti. Nezbývá, než se osvobodit od myšlenek na to, co považují za důležité ostatní. Tady se totiž daří bulváru, Blesk jsou nejprodávanější noviny v zemi. Ta všeobecná podpora marnosti, závisti a posuzování druhých, to neustálé sžírání se čímkoli konzumním a vydělávání bankám na úroky z hypoték a úvěrů, ta snaha obvinit někoho, kdo může za náš ztrápený život.“

Podtitul výstav je vedle Andělů bez budoucnosti také Fascinace anděly…
„Vážím si každého, kdo se projevuje jako svobodný až svobodomyslný, klidně podivín nebo blázen, ví ale, co dělá a proč. Doba je taková, že nikdo nechce žít obyčejný život a to už se stává vlastně obyčejností. Jsme nuceni si neustále a znovu užívat, je nám podsouváno, že jinak vlastně ani nežijeme. Kdo nemá možnosti a prostředky je „out“, není nic. Užívat si, znamená vychutnávat si, spotřebovávat, nechávat se bavit, nenechat se zahanbit. Průvodním jevem je ztráta druhých hodnot, naprostá absence zásad, zmizení tradic, které nahrazuje neukojená touha po „něčem“. Mladí si dnes překvapivě přejí být součástí systému a také se nejvíc podílejí na spotřebě všech těch zbytečností, jen obývají prostor, který jim systém vyplní. Nakonec jsme ve fázi, kdy už existuje poptávka a ta vytváří novou nabídku, dotaženou až do stupidní reality show, fast foodů, zážitků z extrémních sportů, TV seriálů. Na příkladu televizní zábavy je jasné, že každý systém má své otupující prostředky obhajující systém samotný.“

Vaše ambice v uplatnění vašich fotografií jsou tedy dost omezené bez prosazování se v médiích.
„Mám za sebou linku spolupráce s neziskovými a humanitárními organizacemi (Člověk v tísni, Charitas, Multikulturní centrum, Centrum pro uprchlíky a další). Projekty na kterých jsem pracoval ani neumožňovaly svým charakterem a tématem větší mediální zájem. Jsem rád za to, co mám. Jsem šťastný při tvorbě, při procesu do kterého se dostávám díky mým tématům, a přes to všechno, co vidím, mám stále chuť tvořit. Je štěstím, že jsem dlouhou dobu mohl studovat a cestovat, umožnilo mně to na sobě pracovat a věnovat čas a prostředky tomu, co mě zajímá. Pokládám za úspěch nebýt úspěšný. Problém mám už s tím, v jakém smyslu se dnes hodnotí úspěch a jakým způsobem se ho dosahuje, kdo „úspěch“ oceňuje. Ono dopracovat se k nějakému ustálenému osobnímu fotografickému jazyku a navíc mít za sebou linku zpracovávaných témat, z kterých je patrný okruh mého zájmu, je to jediné, co dnes odlišuje tvořivého angažovaného umělce od fotografa.“

Ač jste především dokumentarista, ve vašem portfoliu je např. i cena Asociace českých reklamních agentur za kalendář na rok 2003 nebo nabízíte focení svateb. Jak to jde vše dohromady?
„Když uvažuji nad svou prací s digitálem, ten totiž odděluje mojí zakázkovou práci od dokumentaristické tvorby na filmy s analogem, a vzpomenu, kdo si mě vlastně najímá na focení a k čemu všemu se přitom dostanu, nelze to vnímat jinak, než jako čas obětovaný právě vydělávání peněz. Na druhou stranu si rozšiřuji obzory, dostávám se do prostoru tvrdého businessu, na společenské akce a rauty, fotografuji team buildingové akce a svatby, někdy zaskakuji za kamarády, kteří fotí politiky. Je to další prostor pro moje společenské sondy. Je dobře pro mou pravou práci, že poznávám neustále širší prostor společnosti. Má to ale jeden vážný důsledek, a to, že se v názorové orientaci stále více radikalizuji.“

A je něco, co byste nikdy fotit nechtěl?
„Napadá mě jen válečný konflikt. Vím, jaké jsou pro tuhle práci podmínky a předpoklady a hlavně, jaké mají pak takové fotografie uplatnění. Hledal bych v tom něco jiného, než je obvyklé a určitě bych na to doplatil. Jsem hodně zklamán tím, co způsobila mezinárodní politika USA a EU na Středním a Blízkém východě, ale i na severu Afriky. Dvakrát jsem byl na měsíčních cestách na východě Turecka v kurdské části u hranic s Irákem, dvakrát jsem cestoval po Maroku. Před destabilizací regionu po americké agresi v Iráku jsem plánoval cestu jak do Káhiry, tak do Damašku. Bohužel se za svého života do mého milovaného arabského světa už nepodívám, svět turismu na pobřeží mě nezajímá a mám dvě děti, které bych nerad připravit o otce.“

Věnujete se projektům se sociální tématikou, lidem na okraji většinové společnosti. Je vám tohle prostředí nějak osobně blízké? Nebo nacházíte v těchto prostředích život ještě pořád „živý“, nesešněrovaný dobou?
„Řeknu to napřímo. Sociální témata jsou pro mě skoro nevyhnutelností. Když chcete fotografovat lidi a společnost, je stále těžší hledat témata pro takovou „živou“ fotografii. Co se to stalo s veřejným prostorem a lidmi v něm? Street fotografie je už dlouho pasé, protože se masa unifikovaných lidí v ulicích spíše přepravuje z místa na místo, nanejvýš nakupují, než že by se potkávali, sdružovali, bavili se, prostě žili. Když už si někoho zajímavého všimnu, reaguje naštvaným gestem na namířený foťák, bojí se zneužití záznamu obličeje, nebo se zrovna necítí být mým objektem zájmu. Teď si navíc uvědomuji, že je konec i s fotografováním událostí, demonstrací, slavností a rituálů. Zúčastněných lidí, přímých účastníků konkrétních akcí ubývá, a stále víc a víc čumilů vytváří kulisu freak show, každý si je fotí a natáčí telefonem, nakonec je celý výjev hrůznou vizitkou vyprázdněných konzumentů čehokoli. V důsledku těchto změn ubylo i dokumentárních fotografů. Těžko se zpracovává dlouhodobě téma v době, kdy není čas ani na prožití vlastního života. Mně zbývá naštěstí dokumentaristická soustředěná dlouhodobá práce s konkrétními lidmi, konkrétní subkulturou nebo komunitou. Když už přijmou mojí přítomnost i ve chvílích kdy se opravdu něco děje, je šance udělat dobrý fotky. Snažím se vyhledávat místa, kde se děje něco z vlastní vůle lidí, kteří se na organizování konkrétních dějů a událostí podílejí.“

V jiném rozhovoru jste říkal, že třeba bezvýchodnost sociálně slabých Romů ve východoslovenských osadách vás zaplavila beznadějí. Jak si kompenzujete tyto pocity? Jak se při takové „fotografické orientaci“ jakou máte vy, vyhnout deziluzi, neupadnout do deprese?
„Moje fotografie je aktivistická, zaujímám postoj a chci ho promítnout do fotografií. Zabřednutí do dějů a vlastní chvilková ztráta orientace, zúčastněnost a snaha podpořit ty lidi, nebo jen s nimi trávit delší dobu, to přináší velký tlak na pevnost a neměnnost v úsudku. Beru svou angažovanost jako jednu ze základních charakteristik nejen ve fotografii. Zakládám spolky a angažuji se v podpoře komunální politiky. Často se daří při fotografování propojit vlastní zájmy a práci na daném tématu. Nejvýznamnější je pro mě tvorba, dokumentární fotografie je mým způsobem sebevyjádření, poznávání a komunikace. Hledání a příprava témat, hlavně čas, kdy fotografie vznikají, kontakt a komunikace s těmi, se kterými bych se za normálních okolností jen těžko setkal, volba situací a i konečné uspořádání a výběr fotografií do souboru, jsou naplňující chvíle plné zaujetí a soustředění, tedy svobody.“

Vernisáž výstavy v pondělí 4. května 2015.

Výstava potrvá do konce června 2015.



Ostrava!!!