V Aréně jsem už asi všechno řekl | Články

V Aréně jsem už asi všechno řekl

19.6.2015

Rozhovor s hercem René Šmotkem

Odcházíš ze svého prvního divadelního angažmá. Kam jdeš a proč vlastně opouštíš KSA? Naplnil se tady tvůj čas?
„Aréna není mé první angažmá. Já jsem hned po konzervatoři nastoupil do Divadla Petra Bezruče, a když jsem tam po dvou letech dával výpověď, tak mi tekly z očí slzy. Teď si myslím, že po 20 letech v Aréně už brečet nebudu, protože - slovy básníka: „…bylo to překrásné, a bylo toho dost.“ Takže Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích.“

Není v tom nějaká souvislost s krizí středního věku?
„Jaký střední věk? Já jsem pořád mladý, krásný a v plné síle. I když je fakt, že jsem se v posledních letech cítil trošku unavený, podrážděný a nevyužitý. Na druhou stranu mi spoustu pozitivní energie dodávali mí žáci v dramaťáku, který jsem měl na ZUŠ ve Slezské Ostravě a hlavně moje žena Kačenka a dcera Tonička.“

Můžeš nastínit, jak ke spolupráci a posléze i k angažmá v Jihočeském divadle došlo – je to přeci jen téměř na druhém konci republiky?
„Nebylo to rozhodnutí ze dne na den. Bylo to rozhodování na několik měsíců. Když jsem se někde dočetl nebo zaslechl, že se Martinovi Glaserovi rozpadla mužská část souboru, vzpomněl jsem si na spolupráci s ním v Aréně v roce 2007, kdy tady režíroval hru Hrát oběť a podle mě to byla velmi zajímavá inscenace. Je také všeobecně známo, že tandem Glaser-Šubrtová (dramaturgyně činohry JD) výrazně vyprofiloval činohru JD a to jak po stránce herecké, tak po stránce dramaturgické. Martinovi jsem tedy napsal a on se mi ozval s tím, že mně bere. Musím se teď ale přiznat, že tenkrát jsem tak trošku doufal, že se neozve, nebo řekne, že mě nebere. Ale on řekl, že jo. A tak jsme začali jednat.“

Jak jsi vplul do nového souboru, mezi nové kolegy? Jaké byly tvé první dojmy a jaké jsou nyní, z odstupu?
„Jako kapr do jihočeského rybníka. Měl jsem z toho neskutečnou obavu. Kromě mého prvního angažmá u Bezručů jsem vlastně nikdy do žádného souboru nepřistupoval. Tudíž jsem to byl vždycky já, kdo lustroval ty nově příchozí a čekal, co se z nich vyklube. A poprvé v životě jsem byl v této situaci já. Myslím si ale, že to bravurně vyřešila nová šéfka činohry JD a režisérka Jana Kališová, která do první inscenace v sezóně obsadila pouze čtyři herce z „původního“ souboru a zbytek jsme byli my nováčci. Takže v tu chvíli málokdo něco věděl o tom druhém. Začal se tedy ztrácet ostych a zábrany (myslím ty herecké) a při skvělé práci začala vznikat nádherná přátelství a kamarádství. Ta přátelství už jsou tak daleko, že někteří kolegové i kolegyně si mě adoptovali, zřejmě aby mi alespoň částečně suplovali rodinu. Což se jim samozřejmě nemůže podařit, ale i tak je to od nich hezké, ne?“

V čem je soubor Jihočeského divadla jiný, než KSA?
„Má více lidí, je početnější. Různé věkové kategorie, od třiadvacetiletých mladic a mladíků, přes čtyřicátníky až po herce v téměř důchodovém věku a všichni mezi sebou neskutečně krásně komunikují, jako by byli jedna věková kategorie - ta mladá podotýkám. Když vznikne nějaký problém, dokážou se jeden druhého zastat, a to i veřejně. Taky jsem byl překvapený, když za mnou po repríze představení přišla režisérka a dávala mi připomínky. Na představení, které režíroval hostující režisér, tento umělecký dozor vykonává dramaturgyně divadla, takže inscenace si i po mnohonásobných reprízách udržují svou premiérovou kvalitu a nemají sestupnou tendenci, spíše naopak. Chyběl mi nějaký malý komorní prostor, ale v lednu 2015 se otevřela nová studiová scéna Na půdě, která si nezadá s prostorem KSA, možná je o něco menší. A Jihočeské divadlo má Divadelní klub, kde se herci nejen po představení scházejí. A možná proto k sobě mají tak blízko.“

Tvá rodina zůstává v Ostravě nebo tě bude následovat do jižních Čech? A pokud tě následovat nebude, nebojíš se vzájemného odcizení?
„Rodina zatím zůstává v Ostravě. Stěhování je zatím ve hvězdách. Nevím, čím jsem si to zasloužil, nebo jestli je to tady v Jihočeském divadle normální, ale šéfka s dramaturgyní mi plánují práci tak, abych mohl být i doma v Ostravě s rodinou.“

S tvým jménem je KSA spojena prakticky od samotného vzniku – jak těžké (nebo lehké) je opustit takový dlouholetý vztah, takovou základnu? Vnímáš to jako nějakou další fázi svého života – co od ní očekáváš?
„Je to samozřejmě nesmírně těžké. V začátcích Aréna pro většinu z nás nebyla jen divadlo, ale do jisté míry „životní styl“a věnovali jsme jí všechno, mnohdy i na úkor rodiny. A to už se logicky musí vyvinout v nějaký vztah na pořádných základech. Samozřejmě, čas plyne a zjistíte, že ty základy jsou už zvětralé, mají trhliny a nedrží pořádně pohromadě. Vladimír Čech, se kterým jsem se o tom na našem čundru několikrát bavil a který prošel několika českými divadly, mi říkal, že když už měl pocit, že tomu divadlu, ve kterém právě je, nemá co dát, že už tam řekl všechno, je na čase jít dál, jinam. A já mám pocit, že v Aréně jsem už asi všechno řekl. Bohužel, mám pocit, že jsem ještě všechno neřekl Ostravě a Ostrava neřekla všechno mně. Takže co bude dál, uvidíme.“

Zůstaneš Aréně věrný alespoň jako divák?
„Kdyby to bylo jen na mně, nejen jako divák.“

 

Ostrava!!!