Na fotkách nikdy není pravda | Články

Na fotkách nikdy není pravda

31.8.2015

 

Rozhovor s fotografem Evženem Sobkem


K fotografování jste se dostal až ke konci studia na VUT díky svému tehdejšímu angličtináři, českému emigrantovi z Kanady. Jak vypadala vaše cesta od „nefotografa“ k fotografovi? Pamatujete si na nějaký bod zlomu nebo to bylo postupné?
„Chtěl jsem studovat průmyslový design, což v éře komunismu nebylo snadné a ani to moc nedávalo smysl. V roce 1990 jsem potkal Franka Koukala, českého emigranta, který se vrátil z Kanady a své okouzlení fotografií přenesl i na mě. V té době jsem již věděl, že se nebudu nikdy živit jako strojní inženýr a fotografie mi připadla jako kreativní práce, kde můžu uplatnit své vize. Takže jsem se vlastně vrátil k tomu, co jsem chtěl v životě dělat. A kdy se ze mě stal fotograf? Asi to nějakou chvilku trvalo, než jsem si urovnal v hlavě, co vlastně chci fotografovat a jak… Seriózně se fotografii věnuji od konce 90. let, kdy jsem začal realizovat první velký vlastní projekt o brněnských Romech. Mé první dokumentární fotografické série byly více sociálně zaměřené, zatímco od tohoto romského cyklu pracuji více subjektivně, v poslední době mnohem více sám vstupuji do fotografovaných situací a vytvářím si až polofiktivní scény. Přivádět diváka do situace, kdy si není jistý tím, co vidí, mě baví... A jsem přesvědčený o tom, že i pro něj je takový snímek emocionálně intenzivnější.“

Čím vás fotografování uchvátilo natolik, že jste zcela změnil životní směr a stal jste se profesionálem, který se dnes oborem živí?
„Jak jsem již zmínil výše, je pro mě fotografie design svého druhu. Situace, které nacházím kolem sebe, a se kterými pracuji, jsou pro mě stejně atraktivní jako křivky auta či jídelního příboru…“

Nesouvisí vaše totální životní proměna také s tím, že jste Blíženec, tedy dvě osoby v jedné? Jste člověk dramatických životních obratů?
„V některých úrovních svého života žiju dvakrát, to je pravda, ale nevím, jestli jsem se někdy obrátil o 180°. Ono to asi souvisí s tím, že jsem chtěl studovat již zmiňovaný design, což v 80. letech minulého století nebylo ani moc kde, protože ten obor tady více méně neexistoval. Doma tomu také nebyli nakloněni, takže jsem potřeboval čas, abych už o sobě mohl rozhodovat víc sám a všechno to ´napravil´ po první vysoké škole. Nebyl to obrat, byl to vývoj.“

Blíženci jsou velmi dobří v komunikaci. Funguje to tak i u vás? Jak se do prostředí, která dlouhodoběji fotograficky zaznamenáváte, infiltrujete? Dotyčné ukecáte, uplatíte, okouzlíte? Jak dosahujete toho, že vás „objekty“ pustí do svých životů?
„Nemyslím si, že by se ti lidé dali úplně umluvit, ale je důležité s nimi navázat korektní a perspektivní (myslím pro mě perspektivní) vztah. A někdy mám pocit, že jsem ostýchavý a musím v sobě něco překousnout, abych k těm lidem přistoupil, ale to už s sebou nese tahle profese. S fotografovanými lidmi se snažím od počátku mluvit úplně na rovinu, nic jim nepředstírám. Vždycky vědí, že mě jejich životy zajímají, a že jsou pro mě důležití. Protože jakékoliv téma člověk neřeší jen tak pro nic za nic. A o tomhle je třeba je přesvědčit. Fotografie, které spolu vyfotografujeme, jim často dávám, aby měli nějakou zpětnou vazbu, viděli, že to myslím vážně. A mám zkušenost, že je baví, když se na ně někdo dívá trošku jinak, než jak jsou zvyklí se sami nahlížet. Třeba i s úsměvem nebo se špetkou laskavé ironie... Je ale důležité znát hranice, rozhodně se jim nikdy nevysmívám a je mi jasné, že i oni mě mohou vidět a vnímat jako člověka, který se chová legračně. A to mě baví – jsme na jedné lodi.“

Vypadá to, že vaše oblíbená barva je modrá – hned tři vaše projekty (Life in Blue, Under Blue Sky a Europe in Blue) ji mají v názvu. Proč tolik modré - protože modrá je dobrá?
„Ono je to možná v těch názvech zavádějící. Soubor Life in Blue vznikl pod modrým nebem u jezer na Pálavě, kde voda a nebe jsou určující. A další zmíněné soubory vznikají pod modrým nebem, které je propojuje. Obloha, pod kterou se cítíme dobře. A když se vrátíme k té astrologii, tak Blíženci jsou vzdušné znamení a já skutečně otevřený prostor velmi potřebuji. Strašně dobře se cítím pod otevřeným nebem, můžu pod ním spát, existovat, prožít celý život bez toho, že by mi chyběl interiér. A možná právě tohle se přeneslo i do mých pozdějších cyklů. Myslím si ale, že prostor, pocit svobody a neomezeného pohybu je přítomný i v dřívějších černobílých fotografiích nebo v sérii Má vlast.“

V KSA budete vystavovat právě soubor Life in Blue – můžete tento soubor představit? Co diváci ve foyer divadla uvidí?
„Najdou pro někoho možná obskurní svět, který vznikl v nově vytvořené krajině na jižní Moravě u Novomlýnských nádrží, které jsou samy o sobě zvláštním místem. Shodou okolností začaly kdysi na březích těchto jezer spontánně vznikat divoké rybářské kempy, které se obce postupně snažily regulovat, a tím toto prostředí získalo ještě specifičtější ráz. Stojí zde vedle sebe karavany, před kterými je jen betonová cesta, betonové schody a potom už jen nekonečná hladina, prázdný horizont, žádné znaky civilizace. Když jsem se v roce 2006 dostal do Dolních Věstonic poprvé, ptal jsem se sám sebe, co ty lidi vede, aby sem přijeli, sedli si před karavan, seděli zde celý víkend, celou sezónu, celé roky. A protože to pro mě bylo nepochopitelné, rozhodl jsem se, že do toho chci proniknout, že to chci pochopit. A najednou se mi začaly odkrývat souvislosti, proč to místo vypadá, jak vypadá, co je tam za lidi. Pochopil jsem, že to není tak banální a hloupé, že to místo je něčím víc, že v sobě skrývá podmanivé kouzlo, které ale na sebe musíme nechat nějakou chvíli působit. Až mu podlehneme, neubráníme se pokušení se na ta místa vracet. A o tom jsou ty fotografie.“

Proč má soubor anglický název, přestože je focený u nás?
„S názvy souborů je to vždycky zajímavá cesta, názvy ke mně často přicházejí shodou okolností v místech, kde fotím. Od počátku jsem přemýšlel nad tím, jak se ten soubor bude jednou jmenovat. Jednou jsem seděl v místním pitoreskním bistru a paní mi přinesla párek v rohlíku s kofolou. Na tácku, který měl na sobě divné obrázky a opakující nápis ´Life in Blue´. Seděl jsem na té terase, koukal na nekonečnou vodní plochu a bylo to jasné – jo, to je přesně ono, takhle to tady vypadá!“

Fotografie souboru Life in Blue mají zvláštní, až nadreálné světlo – jak jste toho dosáhl? O jakou technickou finesu jde?
„Fotografie není nikdy skutečnost! Kdyby se člověk postavil na přehradní hráz, vzal si do ruky fotografii z knížky, podíval se na jezero a srovnával, tak asi uvidí jiný obrázek. My máme tendenci chápat fotografii jako něco, co je pravda, ale fotka nikdy není pravda. První scany, které jsem dělal z negativů, mi neseděly, pořád jsem měl pocit, že v nich není ta správná atmosféra, dlouho mi trvalo, než jsem našel tu správnou modrou. A postupně z toho vznikla modrá, která samozřejmě není vůbec reálná, ale přináší tam přesně ten pocit, který tam chci mít. Ty fotky jsou takové až retro, jejich barevnost připomíná éru před třiceti či čtyřiceti lety. Úpravy ale vznikaly velice intuitivně, nebyl to žádný vědomý proces nebo technický fígl. Bylo především důležité transformovat světlo, které jsem na místě viděl tak, aby bylo přítomno i ve fotografiích. Úpravy nesmí být vidět, divák musí fotky přijmout tak, jak jsou a být postaven do nejistoty, zda to je pravda nebo není, protože na něj stále tlačí ta zafixovaná skutečnost, že fotka je vždy pravda. A tohle dilema vytváří potřebné napětí.“

Živíte se tím, co vás baví, vystavujete, získáváte ceny, máte fotografickou školu i mezinárodní fotografickou soutěž, vaše práce jsou zastoupeny ve veřejných i soukromých sbírkách v Evropě i zámoří – je tohle fotografické nebe, splněný sen? Nebo je to něco jiného, nač zatím ještě čekáte?
„Je pravda, že dělám to, co mě zajímá a baví, čehož si velice cením a cením si i svobody, kterou mi fotografie přináší. Jsem šťastný, že se to takto daří a člověk tak může mít spoustu plánů, teď mám třeba rozpracovaný soubor v americkém Texasu. Takže možná, že jo, asi jsem ve svém fotografickém nebi.“

Ostrava!!!