Fotografování je posedlost díváním se | Články

Fotografování je posedlost díváním se

24.11.2015

 

Rozhovor s fotografem Pavlem Šmídem

Narodil jste se ve znamení Vodnáře, což jsou prý lidé-vizionáři. Cítíte se také tak? Je pro vás vize - čehokoliv - důležitá? Nebo co je pro vás v životě důležité?
Jako vizionář se opravdu necítím, nicméně jako někdo, kdo se dívá dopředu, ano. A pokud chápeme vizi jako představu, pak představu o řadě věcí mám. Nechci být v odpovědích patetický nebo naopak něco zlehčovat, ale třeba k téhle části Vaší otázky: Mám například jasnou představu, jak by neměl vypadat příští český prezident. A co je pro mne v životě důležité? Muzika, knihy, filmy, přátelství; inspirace a radost z toho ze všeho.

Váš život se v roce 1976 podstatně změnil. Jak zásah Stb, kdy jste mj. musel odejít z vysoké školy, vnímáte s odstupem času – jako něco, co zbrzdilo vaši kariéru a co vás v životě „pozastavilo“ nebo jako něco, co vás nasměrovalo někam jinam a otevřelo nové obzory? Jak jste to viděl tehdy a jak dnes?
Neměl jsem čas se nějak zvlášť svým vyhozením z fakulty zabývat. Žena čekala dítě, mně hrozil okamžitý nástup na vojnu, tak jsem “vykročil do života” oběma nohama a oběma rukama. Posunovač na dráze, pomocný dělník na stavbě, po vojně na “byťáku”, pak programátor a na-konec čerpač vody. Nejlepší zaměstnání, co jsem kdy měl. Sám týden v maringotce “ztracen v lukách a lesích”, pak čtrnáct dní volno doma. Ne, necítím žádnou útrpnost z té doby, vyhození mne osvobodilo. Neměl jsem k režimu žádnou povinnost – kromě pracovní. Těch čtrnáct let mi dalo daleko víc, než mi mohli vzít tím vyloučením. Pomohli mi rychle se zorientovat v šedi každodennosti a definitivně posílili vědomí, že to, co dělám, dělám dobře a dělat budu.

Co jste vlastně na pedagogické fakultě v Hradci Králové studoval a jak jste si myslel, že bude vypadat váš budoucí život? Jaké byly vaše životní plány? Navázal jste na ně? Nebo se jim dnes jen smějete? ;-)

Když mi byly tři roky – oblíbená rodinná historka – postavili mě pro pobavení společnosti na stůl a zeptali se, čím bych chtěl být. A já odpověděl, že novinářem. A tím jsem skoro až do maturity chtěl opravdu být. Ale v rozbíhající se normalizaci to nebylo možné. Být žurnalistou znamenalo být režimním sluhou a to nebylo pro mne. Nikam jinam mě nevzali, až po roce na Pedagogickou fakultu v Hradci Králové na obor tělesná výchova – vychovatelství. Absolvent se měl pohybovat v mimoškolních zařízeních, například v internátech a podobně. Při studiu jsem na svou budoucnost příliš nemyslel – tam jsem myslel na úplně jiný věci. Nic jsem neplá-noval, vše přicházelo přirozeně a postupně. Nakonec i to vyloučení.

Stal jste členem undergroudu - jak vypadal váš každodenní život v té době?
Být členem undergroundu” – nezní to trochu zvláštně? Já jsem se tak necítil, bylo mi dobře v komunitě na starém městě v Pardubicích, kam jsem se s rodinou v roce 1978 odstěhoval. Muzika, literatura, mejdany, debaty… nechuť k režimu… pracovní povinnost – asi v tomhle pořadí každodennost. Komunita se rozpadla po roce 89’ – to ale s sebou asi nese změna režimu. Pak jsme se každý vydali svou cestou… někdy si říkám, že nás vlastně spojoval jen ten odpornej režim.

Nikdy jste neuvažoval o emigraci? Dovedl jste si představit, že byste žil jinde?
Můj nejmladší bratr emigroval v roce 1977 do Vídně, kam mě za ním v roce 1986 pustili. Neuvěřitelné se stalo skutkem a já si dokonce vyřídil americké vízum. S bratrem jsme odletěli z Rakouska za mou kamarádkou do Minneapolis. Byl jsem podruhé v životě v cizině (poprvé v roce 1972 v Berlíně, kde jsme s přítelem chtěli navštívit německého kytaristu a básníka Karla Wolf Biermanna – po čtyřech dnech pobytu načerno na evangelické koleji nás Stasi vyexpe-dovala domů. Biermanna jsme sice nepotkali, ale seznámili se s hordou studentů z celého světa. Byli na stáži v Západním Berlíně a měli vstupní povolení do východního sektoru. Mezi nimi byla ona Američanka, s kterou jsem si potom roky dopisoval, a za kterou jsme s bratrem odletěli). Dvacet jedna dní jsem byl ve svobodné zemi, pro mne v té nejsvobodnější na světě – v USA. Minneapolis, jezera, Duluth, blues v Halsted v Chicagu… vše, co jsem toužil vidět, slyšet, cítit, se mi splnilo. Tady jsem začal razantněji fotografovat s radostnou představou, že to musím zdokumentovat pro všechny doma. Dokázal bych tam žít od minuty, ale ani na vteřinu mne to nenapadlo.

Jak a proč došlo k založení vydavatelství Theo? A proč právě Theo? Co jste vydával a vydáváte?
Theo van Gogh, muž, který nezištně podporoval svého bratra Vincenta až do jeho smrti. Proto Theo, snaha něco dobrého, majícího smysl, snaha podpořit nebo uskutečnit. Založeno samizdatem někdy na konci osmdesátých let minulého století, k plnému “provozu” spuštěno s rokem 1994, kdy jsem pro ministerstvo zahraničí začal vydávat revue České republiky Welcome to the Heart of Europe. Nejprve ve čtyřech jazycích, v závěru (revue skončila v roce 2010 – ministerstvo zahraničí s nakladatelstvím Theo ukončilo z úsporných důvodů svou spolupráci) v šesti jazycích jako dvouměsíčník. V roce 2005 jsem spolu s editorem projektu, básníkem Pavlem Rajchmanem, vydal první literární sborník 7edm – sedm současných českých autorů. Projekt trval sedm let a za tu dobu uvedl na 50 (49 + 1) začínajících i renomovaných literátů. Dnes je Theo spíše příležitostným vydavatelstvím poezie, prózy a výtvarných projektů.

Jak a proč jste začal fotografovat? Vybavujete si ten prvotní impuls?
Radost z okamžiku a smutek z jeho pomíjivosti. Sobecká touha jej vlastnit. Řemeslná nedokonalost a naivita vlastní kresby, proto touha po zážitku mapovat obrazem ten žitý příběh. Někdy až posedlost díváním se.

Jste přirovnáván k takovým fotografům, jako je Henri Cartier Bresson nebo Dennis Stock. Těší vás to nebo spíš zlobí? Jsou to pro vás ikony nebo chcete být jedinečný?
To o mně napsal Jan Sawka, slavný polský výtvarník žijící ve Spojených státech. V roce 2005 přijel na mou výstavu do městečka Bethel, kde se konal v roce 1969 proslulý festival Woodstock. Bydlel jsem v tu dobu krátce v Callicoonu, od Bethelu vzdáleném 25 km. Sawka si mou adresu zjistil a přijel. Strávili jsme spolu skvělé odpoledne, které se proměnilo v přátelství. Bohužel netrvalo dlouho, v roce 2012 Jan náhle zemřel. Přesto jsme společně navštívili právě Dennise Stocka, plánovali práci na časopisu, společnou výstavu… Do bressonovských výšin nestoupám a ani nikdy nevystoupím. Klasiky fotografického humanismu mám rád a určitě jsem jejich prací ovlivněn. Více však rozmluvami, literaturou, muzikou a přáteli. Jsem autodidakt, outsider a jsem tomu rád. Jen někdy to zamrzí: Když si mne Jay a Rose Deutschovi, galeristé newyorské Leica Gallery, v roce 2002 vybrali do výstavy Czech Documentary Photography (viděli mé fotografie u příležitosti výstavy Bohdana Holomíčka v Leica Gallery v roce 2000, kterého jsem na ni do New Yorku doprovázel), kurátor výstavy pan profesor Birgus, který mne a mou práci neznal, díky tomu neuvedl ani moje jméno na pozvánku. Parafrázuji tu dnes už s úsměvem jeho slova: Document is dead… but not me:-)

Fotíte jen černobíle nebo i na barvu? A proč tolik černobílé?
S příchodem digitálu fotografuji i barevně. Pro sebe a jednu výstavu pro děti z pardubické Základní umělecké školy – byly to fotografie z Japonska. Japonské “indiánské léto” – a děti milují barvy. A proč černobíle? Leica… neslyšná rána skrze spoušť… 36x… negativ – zásah? je tam něco?… zvětšovák, vývojka, ustalovač… ta krystalická vrstva stříbra na povrchu… černá, víc než padesát odstínů šedi, bílá… copak už tohle samo o sobě není zázrak, adrenalin, odměna? Proto na film, proto černobíle. Nic proti barvě, nic proti jedničkám a nulám, ale to stříbro! S ním jsem konzervativec, odcházející generace :-).

Hodně se věnujete lidským tvářím – jaké máte rád? A jsou nějaké, které vás nebaví vůbec?
To je snad jediná trochu nepřesná otázka – v tom slovíčku Hodně. Přirozeně fotografuji i tvář. Nemůžete se ji v mé práci vyhnout a nemám k ní žádný “vztah”. Nicméně chrudimský galerista Luboš Jelínek vydal útlou knížku nazvanou Reportrét. Portréty výtvarníků, jejichž díla ve své galerii vystavuje a prodává. Dostal jsem jednoduché zadání: fotografovat je a v krátkosti popsat, jak se mi s nimi “pracovalo”. Většinu z výtvarníků jsem viděl poprvé. Někteří byli ostražití, jiní přátelští. Mezi všemi Jitka Válová ta nejsrdečnější. A pokud se ptáte, které mne nebaví, pak to vztáhnu k fotografii jako takové. Nebaví mne Strach, Neštěstí, Žal, Bída, Ponížení, Utrpení. Nedovedl bych se vypořádat s válkou, tady jsem opravdu “mimo”. Jo, a nebaví mne selfí. Když selfíčko, tak jedině prakem.

Soubor vystavovaný v Aréně se jmenuje Dvojice – ale skutečných dvojic – tedy bytostí - tam mnoho neuvidíme…
Výstižnější by byl název Podoby. Ony Dvojice jsou spíše názvem praktickým: fotografie jsou vystaveny ve dvojicích. Proč? Jednoho dne, když jsem si prohlížel své poslední práce, mne napadla charakteristika mého “zaznamenávání”, mého dokumentu: Všichni společně žijeme jeden velký příběh a je jedno, ve kterých kulisách právě jsme. Jenom ony se mění. Stejně smutný pohled psa za plotem v Plouha, francouzské Bretani, jako chlapce z ukrajinské vesnice; pomalovaná tvář domorodce na Velikonočních ostrovech a maska z Basilejského Fasnachtu; zbytek traverzy padlých “dvojčat” na Ground Zero ve tvaru kříže a rozjímající kněz v Jeruzalémě…

Ty fotografie pocházejí z celého světa – cestujete hodně? Co vám to dává - nebo bere?
Všechny cesty byly podmíněny finančními možnostmi a zvědavostí. Zvědavost zůstává… teď již tolik necestuji. Ty roky “on the road” jsou pro mne zásadní. Nic vám tolik nedá, jako Cesta. Nasáváte, bohatnete, formují se vzpomínky. Nad to není.

Znáte Ostravu? A Arénu?
Po pět let jsem vždy na pár dní do Ostravy přijel a fotografoval. Fotografoval pro skvělé lidi ze spolku Za starou Ostravu ještě s dalšími. Následně proběhly skupinové výstavy ve Fiducii, na dole Michal, v Hornickém muzeu, v galerii Stodola; časopis Host otiskl mou sérii Okna dolu Michal a “má” Ostrava byla vystavena v rámci Internationale Photoszene Köln v Kolíně nad Rýnem v roce 2004. Na půdě divadla jsem byl jen jedinkrát v klubu se scénografem a fotografem Milanem Davidem… a to bylo dost pozdě v noci. Arénu tuším, ale osobně ne-znám. A Ostravu? Kdo by ji nemiloval. Přivítá vás s otevřenou verneovskou náručí ocelového města a za chvíli bloudíte krajinou jak stvořenou pro sci-fi, horor nebo retro z první republiky. Kus staré Anglie, kus skutečné periférie, město-neměsto a všude živo. Ve dne, v noci, ve dne. Ostrava.

Jaký zážitek byste slíbil těm, kteří navštíví vaši výstavu?
Do galerijní knihy Kodak Gallery v Tokiu mi jedna návštěvnice napsala k výstavě komentář: Fotografie trochu smutné a trochu veselé. To bych rád všem slíbil.

 

VERNISÁŽ VÝSTAVY SE KONÁ 1. PROSINCE 2015 V 17.00 HODIN.

Ostrava!!!