Pořád mě baví hrát si | Články

Pořád mě baví hrát si

25.2.2016

Rozhovor s fotografem Robo Kočanem

Už na střední škole jste studoval fotografii – fotil jste už předtím? Pak jste ale s focením začínal hodně brzy, prakticky v dětství?
„Já jsem fotografii nešel studovat záměrně. Uměl jsem sice vyvolat film, udělat černobílé fotky, protože otec dokumentoval rodinu a fotografie pak vyvolával v provizorní černé komoře. Také jsem se to naučil, líbila se mi ta alchymie vzniku fotky. Ale já jsem především maloval. Oleje, většinou krajinky s tatranskými motivy. Proto jsem chtěl jít studovat malbu. Ale na střední odborné škole v Košicích malba jako obor nebyla, nejblíž tomu byla grafika. Na školu mě sice vzali, ale obor grafiky už byl naplněn, možná talentovanějšími, než jsem byl já, a tak mě převedli na fotografii. Byl jsem zklamaný, ale na škole mě fotografie chytila, po vojně jsem nastoupil do ateliérů na Kolibu k filmu a po revoluci jsem se dostal na Vysokou školu výtvarných umění, kde se právě otvíral nový obor fotografie. A tehdy jsem začal brát tu fotku opravdu vážně a začaly vznikat mé první cykly.“

Co vás na fotografii stále natolik uchvacuje, že jste jí věrný tolik let? Jak těžké je se jako fotograf na Slovensku uživit?
„Já se věnuji několika cestám. Ta komerční představuje živnost fotografa, kdy dělám věci na zakázku. Nijak se nespecializuji, protože žiju v Popradu a tudíž není možné, že bych fotil třeba jen jídlo nebo architekturu apod. Fotím různá témata a aspoň to není to nuda. Druhá linie jsou interiérové dekorativní fotoobrazy na míru, motivicky, barevně i rozměrově přesně zapadající do konkrétního prostoru bytu, kanceláře, firmy nebo třeba hotelu. A třetí linií je ta vystudovaná výtvarná fotografie, kterou se u nás uživit je velký problém. Nicméně to je to médium, prostřednictvím kterého se vyjadřuji tak, jako kdybych maloval nebo psal básně. A to, co mě na fotografii uchvacuje, je velmi široký způsob vyjádření, který dává v dnešní digitální době mnohem větší možnosti než kdysi.“

Vaše fotografie nesou silný výtvarný rys…
„Mám velice rád přesahy. Mezi médii, mezi výtvarnými technikami, mezi styly. Rád pracuji s hudbou, kterou využívám při projekcích. Několik let spolupracuji s košickým malířem Zbyňkem Prokopem, přičemž vytváříme cykly, v nichž propojujeme jeho obrazy s mými fotografiemi. Projekci pustíme bez zvuku a pozvaní muzikanti přímo během ní reagují a živě vytvářejí hudební doprovod. Možná i díky tomu, že jsem chtěl původně studovat malbu a grafiku, tak nedělám klasické fotografické dokumenty. Ale vždy jsem se snažil ve svých cyklech vycházet z původní techniky fotografie – tedy několikanásobné expozice, kreslení světlem, v portrétní tvorbě využívám princip koláže.“

Co vás inspiruje, o čem s jistotou víte, že vás tzv. „nakopne“ k tvorbě?
„Inspiruje mě vše, co se kolem mě odehrává, samotný život. Jde jen o to, k čemu v dané chvíli a situaci člověk inklinuje, čemu je otevřený, co ho zajímá. Umělec je jen médium schopné otevřít se přicházejícím signálům, které pak zpracovává. Velice přínosné jsou i dlouhodobější studijní pobyty, kde je o mě postaráno a mou jedinou činností je vytvořit cyklus fotografií. Tyhle chvíle mám rád, protože se člověk může naplno soustředit jen na tvorbu a nemusí řešit záležitosti běžného života.“

Vaše snímky jsou poměrně komplikované – jak je vytváříte? Máte přesnou představu fotky dopředu v hlavě a jen jdete „na lov“ těch potřebných záběrů nebo fotíte, co vidíte při svých toulkách a konečné kompozice vznikají jako alchymie obrazu až ex post v klidu doma?
„To je různé a záleží na konkrétních cyklech. Ale většinou mé věci vznikaly spontánně nebo alespoň první fotky těchto cyklů, než jsem našel myšlenkovou či technickou linii, na které jsem pak systematicky pracoval. A u posledních věcí, které zpracovávám v počítači, čerpám z archivních materiálů, které se mi za léta nashromáždily. Od roku 2005 pravidelně cestuji, na nějakých pět, šest týdnů vždy vypadnu někam ven vyčistit si hlavu a načerpat novou energii, poznat nové kultury, což je velice inspirativní. A z těchto materiálů teď tvořím několik souborů najednou. Jsou to takové astrální cesty v paralelních světech, kdy využívám materiály, které jsem nafotil ve světě a propojuji několik kultur, náboženství, protože stejně je to vše o jediném – cesta je různá, ale cíl je jen jeden. Na tomto principu je postaven i soubor, který budu vystavovat v Ostravě s názvem Obrazy paměti.“

Vaše snímky jsou plné magie, podivných bytostí, rostlin, surreálných obrazů – jak vypadá váš běžný den? Také tak?
„Mám-li správné podmínky, tak tvořím, ale umím se přepnout a být velmi realistický, praktický, nežiju v nějakém svém uzavřeném světě.“

Je něco, co vás nebaví fotit? Apropos – jste to vy, kdo zajišťuje snímky do rodinného alba?
„Do rodinného alba fotím já, pravidelně v době Vánoc děláme samospouští společnou rodinnou fotku v ateliéru. Začal jsem s tím v době, kdy dcera, které je nyní osmnáct, byla ještě v břiše coby plod. A za těch osmnáct let je to už celkem zajímavá série fotek. A takové to běžné rodinné focení, dovolené, výlety, to také dokumentuji já. A co mě nebaví fotit? Mám teď takové období, že se mi vůbec nechce fotit zakázky, dokonce bych řekl, že mě to přímo obtěžuje, ale z něčeho se žít musí.“

Fotíte už několik desítek let – vnímáte nějaký svůj vývoj, změnu, posun?
„Každý se vyvíjíme z minuty na minutu, nic není, jako bylo, natož, když uběhne několik desítek let. Ten posun je, cítím ho. Na té nejbanálnější rovině třeba v tom, že jsem změnil techniku, začal jsem pracovat s digitálem a na film jsem už nedělal velmi dlouho. Pro mě není důležité, jakou technikou ta věc vznikne, ale výpověď samotná, hloubka a síla, kterou to dílo vyzařuje. A digitální technologie mi poskytuje možnosti, které bych klasickou fotografií nedosáhl anebo jen velmi komplikovaně. I když klasika má zase to kouzlo náhody, které hrálo roli v mnohých mých souborech. Pořád mě baví hrát si a posouvat věci někam dál.“

Jakou jste měl o svém focení představu, když jste začínal – po čem jste toužil nebo naopak čeho jste se obával? A jak je to dnes – po čem nyní coby fotograf toužíte nebo čeho se obáváte?
„Na střední škole, než jsem se s fotografií opravdu sžil, tak jsem žádné představy neměl. Později jsem začal objevovat i jiné fotografy, slovenskou novou vlnu, jejich hravé věci se mi líbily a inspirovaly mě. A tam byl možná první impuls dostat se se svou fotografií tam, kde jsou tihle chlapíci. Což se mi možná i podařilo, mnohokrát mě k jejich tvorbě přirovnávali. Tohle tedy byla moje meta. A když se blížil konec vysoké školy, vnímal jsem, jak se jiní kolegové chytili v životě. Někteří velmi dobře komerčně, ale samotná tvorba se vytratila, neměli na ni čas a energii. Toho jsem se bál – jak to bude se mnou, jak tohle ukočíruju. Řešil jsem, zda mám zůstat v Bratislavě nebo odejít zpět do Popradu, mimo centrum dění. Ale myslím, že se mi vše podařilo udržet v rovnováze – jsem schopen se fotografií uživit, i tady v Popradu, a zároveň se držím na výtvarné scéně a participuji na různých projektech u nás i ve světě. Jsem spokojený.“

Znáte Ostravu? A máte jako fotograf nějaké oblíbené místo v České republice?
„Ostravu znám velmi málo, párkrát jsem tam byl, vystavoval jsem v galerii Fiducia a také jsem byl dvakrát na Colours of Ostrava. Z České republiky se mi líbí Praha, Český Krumlov, vím, že je pěkné i Brno, ale nějaké speciální místo na focení, to nemám.“

V Aréně budete vystavovat váš poslední soubor Obrazy paměti z roku 2011 – můžete nám jej svými slovy představit? Co diváci, kteří se rozhodnou na výstavu přijít, uvidí? A proč by měli přijít?
„Obrazy paměti jsou posledním ukončeným cyklem, který vznikl k dvacátému výročí Visegrádské čtyřky. Z každé země V4 byl vybrán jeden fotograf, který se na několik týdnů přesunul do země sousedů a tu měl zachytit svýma očima. Já jsem si vybral Polsko, které je mi blízké, i tím, že ho máme na druhé straně Tater. Do Polska jezdím asi nejčastěji ze zemí V4, takže jsem měl už i nějaké snímky v archívu, něco jsem si prošel znova a celá ta série je mou výpovědí o tom, co pro mě symbolizuje Polsko. Na snímcích je Polsko od Tater až po Balt zachycené formou několikanásobných expozic, spojením několika vrstev fotografií v počítači a jejich následným promazáváním, zdůrazňováním či potlačováním. A proč by lidé měli přijít? Protože třeba zatím neměli možnost vidět Polsko takovým pohledem.“

 

VERNISÁŽ VÝSTAVY

úterý 1. března 2016 v 17.00 hodin


Ostrava!!!