Potřebuji věci prožít | Články

Potřebuji věci prožít

20.5.2016

Rozhovor s fotografem Vojtěchem Slámou

Když jsem si o vás hledala informace, stála tam i tato strohá věta – Vyšel z rodiny s uměleckou tradicí – co si pod tím představit?

„Maminka je malířka a píše básně. Táta je původně psycholog, ale celý život se věnuje tvůrčím věcem – dělal keramiku, akvarely, píše, je filozof–publicista. Bratr je architekt, dědeček byl malíř. V tomhle prostředí jsem vyrostl, bylo to motivující, svobodné a dalo by se říct, že mě to k umění vychovalo.“

Jaké jste byl dítě, potažmo dospívající?
„Asi děsné děcko. Mám kmotříčka, který v mládí emigroval do Ameriky. Pro mě bylo velkým svátkem, když se mu podařilo jednou za čas dostat zpátky, a já jsem se s ním mohl setkat. V dospělosti jsem se ho ptal, proč se mi nevěnoval víc, když byl můj kmotr a tudíž něco jako náhradní rodič. A on mi řekl – Promiň Vojti, ale ty jsi byl fakt strašnej, to se nedalo. Byl jsem hyperaktivní dítě, které všechny otravuje. Ale taky jsem pořád něco vytvářel.“

Jak jste se cítil mezi lidmi?
„V prostředí rodičů a rodin jejich přátel jsem se cítil dobře, ale všude jinde vlastně špatně. Ve školce, na základce, na učňáku se to se mnou táhlo, v těchhle kolektivech mi to moc nešlo. Až na SŠUŘ v Brně jsem teprve zapadl, protože tam jsme na tom byli všichni nějak podobně, byl nám dán, i jsme si navzájem uměli dát prostor… A jsem té škole za to hrozně vděčný.“

Které věci, body, události na vás měly v životě největší vliv?
„Revoluce a všechno, co s ní souviselo. Bylo mi čtrnáct, vyrůstal jsem v prostředí, kde informace byly k dispozici. Takže když se tato témata stala veřejnými, šel jsem do toho po hlavě, snažil jsem se ty informace předávat, třeba spolužákům, kteří je k dispozici neměli. Svět se najednou otevřel a mě motivovala touha ho celý vidět. Nálada raných 90. let, ta šílená energie, ta souvisela právě s fotografií, která dokázala zaznamenávat i vytvářet a dalo se to propojit s cestováním. Já jsem se shlížel ve všem, co bylo doposud nedosažitelné a chtěl jsem to poznat.“

A proč pořád fotíte?
„No, to někdy sám nevím (smích). Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlel. Do prvního fotokroužku jsem chodil někdy v devíti letech, což znamená první nafocený film dvouokou zrcadlovkou a vlastnoručně vyvolaný v temné komoře. Pak byla pauza a k focení jsem se vrátil až v šestnácti. A stále fotím ze dvou důvodů – že mě pořád něco fascinuje a kudy chodím, tudy vidím věci, které mi přijdou úžasné, a které mám potřebu zaznamenat a ukázat ještě někomu jinému. A druhý důvod je ten, že se věci rychle mění, mizí. Když je vyfotím, tak o nich zůstane nějaká zpráva. Já se v životě velmi špatně srovnávám se změnami (v civilizačním smyslu), takže je to taková iluzorní autoterapie, kdy se člověk obklopí fotkami toho, co má na světě rád, a pak se zdá, že je to o něco lepší.“

Nikdy vás fotografie neunavila, neznechutila, neotrávila?
„Mockrát. To se vždycky uzavře nějaký cyklus, a já přemýšlím, co bych dělal dál. Trvá to nějakou dobu, kdy se věnuju jiným věcem. Třeba stavím kola nebo renovuju ta historická, taky jsme s mou ženou Terezou vybudovali kavárnu Flexaret, je toho hodně, co mě baví. A vždy mě to nakonec přivede zpátky k fotce. Odpojím se od ní, odpočinu si a pak třeba pocítím potřebu si hotovou věc nebo průběh jejího vzniku vyfotit – a už jsem zase v tom.“

Nikdy jste neměl takovou krizi, že jste si říkal, že už se k focení nevrátíte?
„Je to zvláštní, protože mám v povaze věci hodně měnit, ale ta fotka pořád zůstává, pořád mě to baví. Možná to souvisí s tím rozhodnutím v šestnácti letech, kdy jsem si řekl, že tohle budu dělat. A protože jsem měl sám se sebou tu zkušenost, že u ničeho nevydržím, chtěl jsem to tím zlomit…“

Jste dlouhodobě věrný dvouoké zrcadlovce a Brnu – jste takto věrný i v jiných oblastech života?
„Já se celý život snažím odejít z Brna, ale nejde mi to. Vždycky jsem si myslel, že budu žít někde jinde, ale nikdy jsem to neudělal doopravdy. Drží mě tady osobní věci, pár nejbližších lidí a s tím spojený duch místa. Ale pořád si myslím, že budu žít někde jinde, chtěl bych do pohraničí, třeba Osoblažsko, je tak zvláštní svou atmosférou nebo Bílé Karpaty, Nové Mexiko... A co se týká foťáků – dvouoká zrcadlovka 6x6 je pro mě opravdu nejdůležitější, ale fotil jsem i na kinofilm, z něhož právě teď dodělávám velký soubor, fotil jsem na velké formáty. A teď bych se klidně pustil i do digitálu, kterému jsem se sice nevyhýbal, ale měl jsem pocit, že ho nijak nepotřebuji. Teď vidím, že nabízí možnosti, které film už nemůže poskytnout, a říkám si, že bránit se tomu je nesmyslné, když by se vyjadřovací možnosti mohly posunout dál.“

Tak to je ale „break point“ vašeho života…
„Je. Za poslední dva roky, kdekoliv jsme byli, tak já měl na krku svůj fotoaparát a pořád jsem si od někoho půjčoval digitál nebo mobil. Ty fotky byly na nic, ale došlo mi, že už si nevystačím s tím, co mám, a že bych do toho měl šlápnout. Už jsem si digitál pořídil, je skvělej a mám ho rád, ale zatím mu moc nerozumím, takže to bude chvíli trvat. A jaké jiné věrnosti jste měla ještě na mysli?“

Jakékoliv…
„Potřebuji nové věci a zároveň stabilitu. Mám třeba tradici středečních setkání, která funguje tak patnáct let. Začali jsme s tím na škole, protože nám bylo líto, že každý si dělá na svém, a lidé se už tolik nesetkávají, nedebatují, neřeší umělecké i jiné problémy. Takže jsme se dohodli, že když někdo bude chtít něco kolem fotek, tak se sejdeme ve středu v nějaké kavárně. Osazenstvo i místa se léty mění, přicházejí noví lidé, vracejí se někteří z počátků této tradice a pro mě to splňuje obojí, co potřebuji – stabilitu a přitom to dýchá. Co se týče těch nejosobnějších věcí, tak jsem se vždy snažil žít nejlíp, jak jsem to v dané době dovedl. Udělal jsem samozřejmě spoustu chyb. Moje jednání způsobovalo bolest, ale taky jsem to potom, zvlášť v momentech kdy jsem to nejméně čekal, schytal zpátky. Znám obě strany mince.“

Učil jste fotografii na gymnáziu a na vysoké škole – co nejdůležitějšího o fotce naučili vás? A naučil jste něco vy své studenty?
„To je těžko říct, protože se ty věci pořád mění a rozvíjí a člověk to vidí v různých dobách různým způsobem. Já jsem fotku začal dělat na učňáku, a tam se nedalo vydržet, bylo to pořád komunistické a odtamtud jsem doslova utekl. Nicméně po letech jsem si uvědomil, že jsem tam dostal poslední ryze řemeslné vzdělání, za které bych dneska platil třeba v Americe, kde je to velké móda, strašné peníze. Protože umět pracovat s velkoformátovými portrétními foťáky, umět ručně retušovat negativy, to už není běžné. Střední škola ta byla zase úplně jiná, ta mě rozvíjela umělecky, přičemž technicky byla taky dost náročná, bralo se to ještě hodně vážně. Tam jsem vše prožil hodně do hloubky, učitelé na nás měli čas, věnovali se nám, se spolužáky jsme pořád něco řešili. A na vysoké jsme se potkali už jako víceméně hotoví fotografové, kteří chtěli mít papír. Vysoká byla hodně o spolužácích, kteří byli z různých koutů republiky i ze zahraničí. Tím se ta síť přátel a známých rozšířila, propojila a vytáhla mě ze zajetých kolejí, což jsem potřeboval. A mé učení – na gymnáziu byli výborní studenti, kteří to opravdu chtěli dělat, sami si mě vybrali. Měli jsme skvělý vztah a někteří fotku pak studovali dál. Dokumentární fotografie na katedře žurnalistiky MU fungovala trochu jinak. Tam jsem z toho byl často rozčarovaný, řada lidí mě štvala, zřejmě si mysleli, že budou mít kredity zadarmo. Ale i tam se našlo pár lidí, kteří byli výborní, a kteří to dodneška dělají.“

Některé vaše fotky jsou momentky, jiné pečlivě naaranžované skoro oldschoolové reklamní fotky. Co jste víc vy sám bytostně? Aranžér nebo lovec – a myslím i v životě – máte rád, když „víte dopředu“ nebo raději improvizujete?
„Nevím, jestli věříte na znamení, ale já jsem naprostý lovec, protože jsem Beran. Jenže ascendent mám ve Váhách, což je přesně naproti. Tedy lovec, který by nejraději s foťákem chodil všude a zároveň potřebuje velmi systematicky, pomalu pracovat na souborech a všechno mít dokonalé a precizní, nějak tu skutečnost dodělávat a poopravovat, aby byla snad ještě skutečnější. Ale především potřebuji věci prožít, potřebuji, aby se staly, nechci si je vymýšlet, protože ta skutečnost mi přijde dostatečně zajímavá. Proto se snažím žít tak, aby se ty věci skutečně děly, vytvářet dispozice, aby se mohly stát.“

Co je pro vás ta fotografická první signální, na co slyšíte – na barvy, kompozici, atmosféru…nebo něco úplně jiného?
„Emoce. A mám to tak vůbec s uměním. Dneska se zapomíná, že věci musí samy o sobě fungovat, působit, že musí být živé. Když jdu na výstavu, tak si často říkám – chápu, proč to udělal / udělala, co ho, nebo ji na tom bavilo – ale nic neprožívám. A co se týká formy, v tom jsem konzervativní a dokážu hodně ocenit, když to ten člověk umí. Spousta lidí dnes má špičkovou techniku, ale vlastně ji neumí mimotechnickým, tvůrčím způsobem opravdu využít.“

V čem je podle vás vaše výjimečnost – tedy to, že o vaše snímky je v záplavě a miliardách jiných snímků, zájem? Jak byste sám sebe charakterizoval?
Nejsem výjimečný, doufám však, že moje snímky vzbuzují emoce, že se s nimi lidé dokáží identifikovat. Teď jsem byl na festivalu v Americe, kde jsme byli tři Češi, kteří mají k sobě blízko tím, jak fotí i životním stylem. A právě my tři (Gabriela Kolčavová, Roman Franc a já) jsme měli daleko větší pozornost než ostatní, kurátoři se zastavovali u našich fotek, a jako kdyby pociťovali úlevu, že konečně něco prožívají, vedle všeho toho konceptuálního umění. Zřejmě to souvisí i s českou fotografickou avantgardou, která je pořád ve světě nesmírně oceňovaná a oni v našich fotkách vidí nějaké spojení. Když jsem začínal s fotkou, bylo to po čtyřiceti letech téměř ničeho. Plno lidí bylo v exilu, plno lidí nemohlo vystavovat. Takže první, s čím jsme se setkali, byli klasici. Naše idoly tak byli Sudek, Drtikol, Funke, Rössler, něco vlastně strašně starého. Na to jsme tehdy navazovali a zřejmě je to v naší práci cítit dodnes.“

Když jste s fotkou začínal, co jste od ní očekával?
„Úplně na začátku bylo dítě, co mělo všude problémy. Věděl jsem, že musím dělat něco úplně sám, ne v týmu. A rozhodoval i ten věk, kdy foťák byl sexy. Viděl jsem se ve světě, v Paříži, kde budu fotit módu, budu tam, kde jsou ty nejhezčí holky, bylo to spojení techniky, umění, cestování. To všechno se stalo, jenže jsem poznal, že mě tenhle svět vlastně nezajímá.“

Vy jste opravdu v Paříži fotil módu?
„Nefotil, jen nějaké testy, ale měl jsem pohovor v agentuře Elite a bylo mi nabídnuto místo asistenta, to by byl perfektní začátek. Pak jsem chodil po Paříži, fotil si „jen tak“ a po pár dnech jsem jim zavolal, že do toho nejdu. Ta realita je tvrdá, musíte hrát jakousi hru, žít na určitém místě určitým způsobem, tedy extrémně draze, vše, co se vydělá se nacpe zpět do image jako jsou auta, byty, foťáky, studia, asistenti. Je to kolos, který není vůbec svobodný a kde jste členem obrovského týmu, ač se tváříte sebesvobodněji. Takže jsem nakonec stopem odjel zpět do Brna za těma normálníma holkama, které ještě pořád chodily ve vytahaných svetrech, a které jsem si pamatoval ze školy.“

Přesuňme se do Ostravy, se kterou jste byl chvíli umělecky spjatý – oč šlo?
„Já mám Ostravu hrozně rád, přijde mi jako skvělé místo, protože má neotřelého, svobodného ducha a vždycky jsem se tam cítil dobře. Asi to souvisí s její historií, protože lidé, pokud chtěli, aby tam něco bylo, tak pro to museli udělat víc než jinde. Tam, kde to lidé mají jednodušší, tak si toho, co mají, tolik neváží. V Ostravě mi vše přijde poctivější, silnější. A do takové atmosféry jsem tam kdysi přijel. Chodil jsem s baletkou, která v Ostravě dostala angažmá, zároveň jsem ale balet fotil už v Brně na konzervatoři a chtěl jsem v tom pokračovat. Tehdy byl šéfem baletu Igor Vejsada, který do divadla dokázal dostat světové taneční osobnosti. Igor sám, i lidé, kteří tam hostovali, mi otvírali další obzory a pro divadlo jsem fotil několik let. Byl jsem tam pořád, na každé zkoušce, tréningu, představení, stal jsem se skoro součástí souboru. Zvykli si na mě, já jsem se jim pletl pod nohy, skoro jsem s nimi tančil, abych mohl nafotit balet tak, jak jsem chtěl. Něco podobného jsem zažil ještě tady v Brně při focení krasobruslení, kdy jsem bruslil společně s krasobruslaři.“

Co od vás uvidíme v Ostravě nyní?
„Fragment mého posledního velkého souboru, který vyšel i jako knížka a jmenuje se Colorjoy. Bude to však nový výběr s názvem Zděděný obraz, který tvoří soubor necelých čtyřiceti fotografií, které jsou rozděleny do dvou paralelních výstav v Komorní scéně Aréna a v Galerii Fiducia. „Zděděný obraz“ byl původně název jen jedné fotografie. Kurátorovi výstavy, malíři Janu Fišerovi, se líbil a napsal krásný text o tom, jak ty obrazy vlastně ne-vytváříme.“

 

Ostrava!!!