Chcípnu pod objektivem | Články

Chcípnu pod objektivem

22.2.2017

Rozhovor s fotografem Šimonem Pikousem


Uvádíte, že k focení vás přivedl otec, rovněž fotograf. Jeho působení asi muselo být hodně silné, když i váš starší bratr je fotografem a ten mladší zase malířem? Čím vás všechny dokázal otec uhranout?
„To přesně nevím, protože se starším bráchou jsem se potkal až kolem 23. roku života a za mladšího asi taky můžu těžko mluvit. Ale snad proto, že nás po celý život provázela tátova práce, jeho fotky, byt plný haraburdí, ze kterého tvořil svá zátiší, bohémský život… A snad i odvěká touha syna vyrovnat se otci. Já za sebe přidávám, že poté, co jsem chtěl být pirát, protože ti se nemusí učit, a pak potápěč (to jsem dostával rozum a zjistil jsem, že piráti neexistují, tak abych mohl hledat jejich poklady), jsem nakonec chtěl být fotograf, protože ten nemusí chodit do práce (táta byl na volné noze). Jak hluboce jsem se mýlil…“

Vliv autority je zásadní při rozhodování, co dělat. Ale také třeba i jak to dělat či nedělat – jak jste ve fotce hledal svou vlastní cestu? Čím se odlišujete od práce otce a bratra? A nejste si navzájem v Liberci konkurencí?
„Nejdřív vyřeším bráchu a konkurenci. Brácha Honza se věnuje zejména krajině a vydal na toto téma fůru knih, na některé jsem byl i přizván (Jizerské hory včera a dnes, Poezie jizerské žuly ad). Takže si nekonkurujeme. Naopak se podporujeme, nevím jak lépe to nazvat - pomáháme? Mám s ním dobrý vztah, a když se sejdeme v hospodě, tak lokál patří jen nám, prostě dva Pikousíci na jednu hospodu je až moc. A Jirka, ten třetí, naštěstí žije v Tišnově. Žít ve stínu otce je kapitola sama pro sebe a byla mnohokráte probrána. Sám to necítím jako mindrák. Nikdy nám to nějak přímo nepomohlo, ale ani neuškodilo… nebo o tom aspoň nevím.
Je pravda, že od táty jsem nikdy kloudnou radu nedostal. Logicky jsem se mu chtěl zprvu vyrovnat a moje tvorba byla příliš podobná té, kterou jsem znal z dospívání doma. Barevné koláže diapozitivů, rádoby surrealistické kompozice, fotografie jako umění a k tomu vzletné názvy. Když dva dělají totéž, nedopadne to dobře. Táta se k tomu vypracoval, došel k tomu svou cestou. Já do toho naskočil, přivlastnil si to a čekal, že budu umělcem, že budu jako táta, což jsem samo sebou nikdy nebyl. Na druhou stranu je těžké se tomu vyhnout, když v tom vyrůstáte a formuje vás to. Musíme mít na paměti, že na učňáku za bolševiků nebyl zájem vyučovat výtvarné předměty nebo historii fotografie. Takže zmínka o Drtikolovi nebo dokonce o Funkem se v učebnici ani jednou neobjevila. Zato náš mistr se vysmíval časopisu Fotografie, že neumí udělat ostrou fotku. Přitom dnes vím, že tam vycházela třeba Slovenská nová vlna - jak je to podobné se současnými diskusními fotoweby.
No, ale to jsem odbočil. Takže po nějaké době jsem se začal stavět na vlastní nohy a otci se v tvorbě vzdalovat. Nestydím se za to, co jsem dělal, tátu jsem vědomě nekopíroval a teď, když nad tím přemýšlím, tak mně přeci jen pomohl dělat to, co dělám. Kus starýho Pikouse ve mně nakonec zůstalo, mám rád inscenovanou fotografii a něco je vidět i na současné výstavě. Zátiší, staré haraburdí. Možná někdo z kunsthistoriků tam najde spojení a vymezování se...“


Když se vaše rodina sejde, řešíte fotografii, hádáte se o fotkách nebo se naopak o nich vůbec nebavíte?
„Pokud se nad fotkama sejdeme, vždycky se pohádáme. Jednou si táta vymyslel, že budeme vystavovat všichni čtyři (jmenovalo se to Prizma), a že si do toho nebudeme mluvit, každý že bude mít svobodu. Ale jestli tam vystavím to svoje křoví, myslel cyklus Walkure, tak že to ruší a jde od toho. Doboha, jak sem chtěl zapálit ten jeho barák! Pak jsme spolu nemluvili, nakonec to nějak hasil (teda ne ten barák) bratr Jirka. Ten se taky nakonec dozvěděl, že maluje pěkný sračky. Mezi námi bráchy to taky někdy zajiskří, hlavně se starším Honzou. To si většinou začneme vykat a jízlivě po sobě házet pojmy jako: ´to Vaše tvůrčno a invečno´ a tak. Vypadá to jako Itálie. Ale pokud bychom si nevážili práce toho druhého, asi by nikdy tyhle kolority nevznikly. Jsem rád, že bráchy a tátu mám, že dělají, co dělají, a že se jmenujeme Pikousovi.“

Vy jste se sice fotografem vyučil, ale pak jste pracoval v řadě jiných profesí – proč? Hledal jste tehdy svou životní cestu? Nebo nebyla šance se v té době fotografií uživit?
„To je otázka, určitě se na ni dá vznešeně odpovědět o hledání cesty a tak, ale prd. Tenkrát jsem hodně lezl po skalách a nestaral se o život. Jasně, že každé povolání mi něco dalo, ale bral jsem je, jak přišlo a odešlo. A uživit se tenkrát fotografií? Jsem blbec, že jsem to neudělal, vše bylo snadné, po fotce byl hlad. Jen ´já Umělec přece nebudu fotit nějaké modelky´? To radši budu víkend v Adršpachu.“

Dnes se fotce profesionálně věnujete, fotíte na zakázku a vaše portfolio je poměrně široké – portréty, produktové fotky, ale i svatby či rodinné snímky. Všechno vás to skutečně baví nebo to máte rozděleno na „práci“ a „zábavu“ v podobě volné tvorby?
„Jo a ještě učím, chcípnu pod objektivem. Ale vážně mě to baví. Je toho ještě tolik co je potřeba ve fotografii udělat. Nejen u výtvarných projektů, ale i v osvětě. Kolik je mizerných fotek v katalozích? Kde jsou obrazoví redaktoři? Jak to, že jsme tak úžasně obrazově negramotní… Pokud mám srovnat svou práci do žebříčku, musíme si uvědomit, že žiji v Liberci a tam jsou úplně jiné podmínky než třeba v Praze či Ostravě. Takže to musím a chci brát tak, jak to je. Neštítím se udělat fotku na legitku, navíc, když si dá zákazník tu práci a přijde za mnou. Prostě je to moje poslání a mým úkolem je odvést co možná nejlepší výsledek. Nejvíc mě baví produktová reklamní fotka, tady se ještě ctí řemeslo, pak portrét a rodiny. Snažím se, aby mé záběry neklouzaly po povrchu líbivosti. Nakonec jsou ty reportáže. A i v nich si člověk najde to své. Co se týče, chcete-li, výtvarné fotky, ta stojí úplně vedle. V ní utíkám do jiné reality a neguji komerci, dělám nehezké fotky, baví mě kýč (to je samo o sobě protimluv, co?). Ale i tak je to práce. Tuhle, místo abych šel domů, jsem fotil brambory na výstavu v Aréně. Místo, abych šel za ženou, jsem fotil naklíčený brambory, Bože, proč? Další hodiny v ateliéru? Jsem blb, chcípnu pod objektivem.“

Je něco, čemu jste se ve fotografii nikdy nevěnoval a ani s tím nehodláte začínat?
„Nikdy, a to slibuji, nebudu fotit makro, protože to je tak provařené, samá pavučina a kapradí, brouci… V komerční tvorbě to vnímám tak, že jsem služebník, nakonec jsem se pro služby vyučil, a je mou povinností sloužit. Mám ale práh, který nepřekročím - andělská křídla na holkách v podvazkách a komoušům volby. Což se skutečně stalo, přišli s celostátní kampaní, ale na to nemám žaludek a nezaprodám svoji duši. Se Satanem se netančí. Přišel jsem domů a řekl ´tak a zůstaneme chudí´. A dostal od ženy Jany pusu.“

Loni jste se stal vítězem soutěže Czech Press Photo 2016 v kategorii portrét se snímkem judisty Lukáše Krpálka. Jak jste se k focení tohoto olympionika dostal? A má tahle cena pro vás cenu? Nebo si více považujete jiných věcí v životě?
„Byla to práce pro Svijanský pivovar, koncept byl, že Krpálek je Cyborg. Jasně, že bych měl odpovědět, že pro mne mají větší cenu jiné věci, láska, zdraví… Ale kurva, že má pro mne cenu, je to potvrzení, že má cesta má smysl. Na soutěži bylo hned několik Krpálků a před komisí určitě ještě jejich násobek. A vyhrál ten můj, úplně obyčejný, žádné složité svícení, prostě tam stojí a řveme na sebe - a to doslova.“

V Komorní scéně Aréna budou vystaveny vaše fotografie z cyklu Kunstkammer. Můžete tento soubor divákům přiblížit? Proč by si jej neměli nechat ujít?
„A na tohle neumím odpovědět, nevím, proč by měli chodit zrovna na mne. Co uvidí? Rudolfínské sbírky v mém provedení? Naklíčené brambory? Posedlost sběratelstvím? Dekadenci? Nevím, to je otázka pro ně.
P. S. Ale hele - Komorní scéna a kunst komora, to je dobrý, teď mně to došlo.“

 

Ostrava!!!