Chtěla bych si zahrát v příběhu o lásce | Články

Chtěla bych si zahrát v příběhu o lásce

16.3.2017

 

Rozhovor s herečkou Zuzanou Truplovou

Když jsme spolu dělaly rozhovor před pěti a půl lety, tak jste byla těsně po škole a nejmladší v souboru. Jak moc je to dnes jiná Zuzana?
„Jinak hraje člověk v devatenácti a jinak v šestadvaceti, za těch pět, šest let jsem měla možnost potkat skvělé režiséry, kteří mě posunuli dál. Člověk po škole je plný ideálů a ještě úplně neví, o čem to divadlo vlastně je. Teď už mám i vlastní představu, kam bych chtěla dál směřovat, vím, že chci dělat herecké divadlo. A v osobním životě jsem už taky jinde. Divadlo pro mě není celý můj život. Mám vedle sebe skvělého chlapa a pomalu se chystáme na rodinu. Říkala jsem si, že ještě příští sezónu tady dám a pak už bychom se chtěli přesunout zpátky do Jihlavy.“

Budete hrát v místním Horáckém divadle?
„Na to teď nedokážu odpovědět, může se stát hrozně moc věcí – jestli budu chtít jít do divadla hned po porodu nebo nebudu už chtít jít do divadla vůbec, jestli budu chtít zůstat v Jihlavě, vrátit se do Ostravy nebo jít někam úplně jinam. Ale dítě chci vychovávat v Jihlavě, to by naši nepřežili, kdybych měla dítě tady, to jim nemůžu udělat. Přítel je taky z Jihlavy, v Ostravě jsem už deset let, takže je čas vrátit se domů. A divadlo se přece dá dělat všude ne?“

Vy si opravdu dovedete představit, že byste se už vůbec do divadla nevrátila?
„Čím víc se to blíží, tím víc si uvědomuji, jak ho mám ráda. Ale absolutně netuším, co se mnou mateřství udělá.“

Jak jste sama řekla – nabyla jste už nějaké zkušenosti - na co se ve svém herectví nejvíc spoléháte, co jsou vaše silné stránky?
„Tak ty děti, ty mi už celkem obstojně jdou, žádná z postav, které jsem zatím v Aréně hrála, nebyla starší, než je můj skutečný věk. Naposledy třeba v Divoké kachně čtrnáctiletá Hedvika. Je vždycky těžké, udělat ty role tak, aby to bylo uvěřitelné a nebylo to pořád stejné. Prostě když tam budou děti nebo rapování, tak toho se nebojím (smích). Často taky hraju holky nad věcí, do nepohody, ale hrozně ráda bych si chtěla zahrát nějaký příběh o lásce. A Maryšu. Ale to se mi teď nepovede, protože ji budou dělat u Bezručů.“

A na čem byste měla ještě ve svém herectví zapracovat?
„Říkám si, že bych měla být chytřejší, aspoň divadelně, že by mi ta hlava měla myslet rychleji a měla bych být schopna si celou figuru umět postavit od začátku do konce sama, aniž by mi režisér tolik pomáhal. Na druhou stranu, já se strašně ráda nechávám vést, obzvlášť když jsou mi ukazovány nové možnosti a cesty, jak hrát.“

S jakými režiséry ráda spolupracujete?
„Mám ráda režiséry, kterým od začátku věřím a můžu se na ně spolehnout. Mám ráda, když mě někdo motivuje, skutečně vede, upozorňuje na chyby a taky dokáže říct, jak je odstranit.“

Vztekáte se při připomínkách?
„Vnitřně občas jo, ale jinak se snažím hlavně ty připomínky zpracovat. Ale třeba takový Vojta Štěpánek mě dokáže zahrát fakt skvěle! Režisérům prostě potřebuju rozumět.“

Stalo se, že jste nerozuměla?
„Bohužel ano, nerozumím ženám, a je pro mě komplikované pracovat s režisérkami.“

V čem je práce se ženou na režijní pozici jiná, než s mužem?
„Je to úplně jiný kolektiv, protože ženské myšlení je jiné. Já jim rozumím jako ženám, ale nerozumím jim jako režisérkám. Dělala jsem se třemi režisérkami a už vím, že raději dělám s chlapem. Ale jsou herečky, které vám řeknou, že práce s režisérkou je pro ně za odměnu, je to hodně subjektivní.“

Na které role od Blechy vzpomínáte, které vás ovlivnily?
„Určitě to byla Líza v Ruské zavařenině, tam jsem díky panu Rajmontovi asi pochopila, jak by se divadlo mělo dělat, tedy nic nehrát, ale být. Prostě, že míň je víc! Měla jsem hrozně ráda Žofii Bergerovou v Baalovi, protože tyhle typy rolí moc nehraju a moc děkuju Davidovi Šiktancovi, že mě do této role obsadil. Budovatelé říše, kde mě Vojta Štěpánek naučil hrát zase trochu jinak, než jsem hrála do té doby a upozornil mě na některé mé chyby. Vnímám to víc podle toho, co mi dalo zkoušení než samotná role. Ráda dělám s Ivanem Krejčím, který mě posouvá dál, s Januszem Klimszou, u něhož vše, co říká o divadle, je pro herce nesmírně přínosné. A když pak zkouším s někým, s kým si třeba tolik nesedneme, tak můžu čerpat právě z toho, co jsem se naučila od těch výše zmíněných.“

V Aréně budete pomalu sedm let, což se říká, že je doba, kdy by člověk měl změnit angažmá?
„To si právě neříkám. Mám své limity, o kterých dobře vím, třeba, že jsem malá, a kdybych měla hrát ve velkém divadle, tak by to asi nebylo úplně ono. Sedí mi studiové divadlo a jsem strašně ráda, že je to právě Aréna, která dělá herecké divadlo bez vnějškových zbytečností.“

V poslední době jsme vás mohli vidět i v řadě projektů jako byly třeba filmy Hořící keř nebo Ostravak Ostravski, pro Českou televizi jste natočila jazykovou sérii Strýček Tonton, účinkovala jste i v divadelních inscenacích mimo Arénu. Neuvažovala jste, že byste se věnovala jen jim?
„Na volnou nohu? No to vůbec! Já jsem člověk, který má rád své jistoty a navíc nejsem loktový typ. Možná tak můžu působit, ale neumím někam přijít a rvát se o své místo. Proto bych nikdy nešla do Prahy. To není svět pro mě. Hořící keř byl perfektní, byla jsem strašně ráda, že mě obsadili, točit s Agnieszkou Holland bylo skvělé, nejlepší natáčení jaké jsem kdy zažila. Já jinak natáčení moc nemám ráda, nebaví mě to neustálé čekání, hádání se o peníze, i to, jak s vámi některé produkce jednají. Vstanete v pět, namaskují vás a učešou a pak čekáte. Pročekané dny kvůli záběru, který ve výsledku trvá pět vteřin nebo tam nakonec vůbec není. A ani hraní na kameru mi není úplně blízké, nikdy mě to nikdo neučil. V divadle máte po dvouměsíčním procesu za sebou nějaký výsledek, tady jsem zatím ten pocit neměla. Ale já hrála zatím samé čurdy, ty velké role mi totiž vyfoukla Jenovéfa Boková (smích). Ale neberu to jako prohru, jsou lidi, kteří sice točí, ale jsou nešťastní, že nedělají divadlo."

Před těmi pěti lety jste chtěla také vydat desku, podařilo se?
„Tu taky nemám, to je teda bilance! (smích) Připomínáte mi, jak to rychle uběhlo, je mi dvacet šest, v Ostravě jsem deset let, deska nikde, film nikde…“

Ale McZuzka se stala pojmem, ne?
„Vidíte, mě to přijde úplně naopak, aktivně už vůbec nerapuju, jen velice občas a velice příležitostně. Jsem v životním období, kdy nemám o čem psát. Jsem spokojená a nemám potřebu se skrze rap sebe vyjadřovat. Napsaných mám řadu věcí, ale už je nikdy vydávat nebudu, protože pro mě dávno nejsou aktuální.“

Slepice je hrou o mezilidských vztazích v divadle…
„Určitě to není hra o Aréně. O nějakém divadelním světě asi jo, dokážu si představit, že je to tak v nějakém oblastním divadle s hereckou ubytovnou, ale se svým vlastním životem v tom žádnou podobu nevidím. Ale já vůbec nějak moc nerozumím novodobých ruským hrám a Koljadovi speciálně.“

Tak ale když herečka hraje herečku, co víc by si ještě mohla přát? Tohle přece dokonale zná…
„To právě může být velice ošemetné…“

Nicméně Slepice není role z těch, které vás obvykle potkávají…
„To je fakt, říkám, že z dětí se plynule přehrávám do kurev. Je zvláštní, když nejprve zkoušíte čtrnáctiletou, trošku zaostalou holku, a pak najednou máte hrát vypočítavou ženskou, která spí hned se dvěma chlapy najednou. Ale nějak se s tím vyrovnat musím a je tedy na čem pracovat.“

Proč by měli diváci Slepici vidět?
„Je to vtipně napsaný smutný příběh lidí, kteří kromě divadla nic jiného nemají. Nedokáží ho brát s odstupem a nadsázkou, takže v něm hrají, navzájem v něm spolu spí a jednoho dne v něm i umřou. Jsem ráda, že tohle není můj svět.“
 

5166 5167 5168 5169 5170 5171 5172 5173

Slepice / Nikolaj Koljada

A2_slepiceplakát

Podobné zprávy

Divadlo je jeden z posledních zázraků

20.3.2017

  Rozhovor s režisérkou Jankou Ryšánek Schmiedtovou Čím jsi chtěla být jako malá? „Do začátku puberty jsem toužila ...

Nikolaj Koljada opět na scéně Arény

20.3.2017

Předposlední premiérou této sezóny v Komorní scéně Aréna měla být zcela nová hra o životě a tvorbě legendární filmařky české nové ...

Ostrava!!!