Divadlo je jeden z posledních zázraků | Články

Divadlo je jeden z posledních zázraků

20.3.2017

 

Rozhovor s režisérkou Jankou Ryšánek Schmiedtovou


Čím jsi chtěla být jako malá?
„Do začátku puberty jsem toužila mít hodně dětí a být maminkou. Pak jsem poprvé uviděla divadlo a okamžitě jsem věděla, že chci a musím hrát. A to jsem v sedmnácti poupravila na to, že asi ne tak úplně hrát, ale režírovat.“

Ptám se, jelikož žen režisérek je stále mnohem méně než jejich mužských kolegů – jak přijde dívka právě na tuto profesi? Měla jsi třeba nějaký divadelní vzor či předobraz?
„Pozor, pomalu je studentek-režisérek čím dál více, časy se mění! Pro mě bylo iniciačním zážitkem představení Romea a Julie v režii Tomáše Töpfera na Letních shakespearovských slavnostech. Ten Shakespearův příběh mi zůstal v hlavě jako předtím nic jiného, ještě několik týdnů jsem v maminčiných svatebních šatech hrála Julii. No, a jakmile jsem divadlo jako takové objevila, nic mě nemohlo zastavit. Trpěla jsem doslova obžerstvím, posedlostí. Zásadní pro mě byly režie Oty Ševčíka v Divadle v Řeznické (Polská krev, Hello, Dolly! a Carmen), pak celé Divadlo v Dlouhé a repertoár, který vznikl spojením režijního rukopisu Hany Burešové a Jana Borny – no a nakonec režie Petra Lébla a vůbec celé Divadlo Na zábradlí, kde jsem rok i pracovala jako uvaděčka a šatnářka pod dohledem vynikající paní Ljubkové. Já ale chodila do všech divadel v Praze. Nakonec jsem si zfalšovala legitimaci studenta Divadelní vědy, abych mohla být u všeho a skoro každý večer. K tomu jsem navštěvovala Základní uměleckou školu pod vedením Dany Hlaváčové, chodila na kurzy dramaturgie k paní Jarmile Černíkové-Drobné, docela dost jsem četla a každé prázdniny jezdila na Jiráskův Hronov, který jsem pomáhala organizovat.“

Proč je podle tebe v oboru režie tento nepoměr – třeba dramaturgyň je dnes možná i víc, než dramaturgů…?
„Řekla bych, že je to věc historických zvyklostí, kdy divadlo bylo bráno coby mužský svět s křehulkami herečkami jako třešničkami na dortíku, osobního ega a očekávání společnosti. Místa režisérů a uměleckých šéfů byla a jsou velmi exponovanými posty, všichni mají pocit, že by jejich práci jistě dělali lépe. A to je tlak, který ne každý zvládá a chce zvládat, tím méně ženy, které s egem většinou tolik nebojují a bojovat nemusí. Ženské umí spíš tiše stát v pozadí a ovlivňovat, což je práce dramaturga, možná právě proto k ní tíhnou. A taky – i když se tváříme jinak, tlak společnosti na ženy, aby daly na první a jediné místo ve svém životě péči o rodinu, je to, co stojí v přímém rozporu s ženou stojící v čele vytváření inscenace anebo divadla, prostě společnost to často vidí ostře a jinak a není lehké být stále v rozporu s tím, co by se mělo.“

Setkala ses někdy při práci s despektem díky tomu, že jsi žena?
„Toto téma jsem řešila v začátcích. Ale jen proto, že ho hystericky řešili všichni kolem mě. A taky protože kluci byli v našem ročníku na Janáčkově akademii protěžováni. Jakmile se mi ale podařilo získat práci, začala jsem režírovat a posléze odešla do Ostravy, téma žena-režisérka nebo žena-umělecká šéfka zmizelo – anebo si ho možná nevšímám. Jsem za to ale upřímně ráda, můžu se totiž soustředit na důležitější věci.“

Pamatuješ si na své první zkoušení v „opravdovém“ divadle?
„Jistě, bylo to v Divadle Šumperk, a šlo o pohádku Lakomá Barka. Byla jsem hozená do vody, snažila se plavat a všichni velkoryse přehlíželi to, že se vlastně trochu bojím. A protože mi dali důvěru, byla to hezká práce, dodnes na Šumperk s láskou vzpomínám. Jsem z Prahy, z centra velkoměsta, a strašně se mi líbí poznávat regiony naší země. Vždycky si uvědomím, jak skvělou věc jsem udělala, že jsem odešla, že nejsem jen panička z Vinohrad. Teď už mě nudí metropole, já chci autenticitu, skutečné lidi, diváky, které potkávám na ulici a žiji s nimi. Praha mě naláká, Šumperk ano!“

Bylo ti při práci v divadle někdy opravdu úzko, že sis třeba i říkala, zda s tím vším neseknout?
„Dvakrát mi nebylo vůbec do smíchu. Dvakrát mi můj dramaturg, vždy jiný, zmizel, když šlo opravdu do tuhého. Ani jednou ta inscenace nedopadla špatně, jen ta zbabělost mě bolela víc, než spánek dvě až tři hodiny denně. Ale že bych s divadlem vážně sekla? To zatím asi ne…“

Jaký herce máš ráda?
„Mám ráda herce, kterým se chce zkoušet. Výhrou je, mají-li stejný humor jako já, a úplně nejvíc je, když se sejde parta, co ráda zkouší, a pak debužíruje, takže ihned po připomínkách nastává společný oběd. Když jsem v Šumperku, o kterém se v tomto rozhovoru mluví překvapivě furt, zkoušela podruhé, a to Rychlé šípy, úplně epesně jsme si sedli a měli se prostě krásně. Na té inscenaci se to pak odrazilo, fungovala skvěle.“

Jaký jsi typ režiséra?
„Velmi dlouho jsem klidná, poslouchám, co mi ostatní říkají, něco beru, něco ne, bez herců pracovat nechci a neumím – ale když přeteče pohár trpělivosti, začne mela, křičím a mám temno před očima. O co méně často se to stává, o to víc se pak na to vzpomíná a já se stydím.“

Co tě na divadelním prostředí baví? A zklamalo tě divadlo někdy něčím?
„Divadlo je jeden z posledních zázraků, kdy lidé mluví k lidem a společně jsou schopní dojít katarze. Na jevišti si každý může najít své téma a řešit si ho. A když k tomu přidám velké příběhy, nechci dělat nic jiného. A to taky proto, že jsem trochu jiná a u divadla není tolik předsudků jako jinde. Když si nasadím některý ze svých epesních kloboučků, mnozí mi ho pochválí, je to neustálý flirt, neustálý a krásný pohyb duše, to v jiných oborech není.
Obecně mě mrzí, že se o divadle mluví nejvíce ve „vyšších“ kruzích odborné veřejnosti – v kruzích, které vlastně moc neuznávají v tom nejlepším slova smyslu tradiční, řekněme interpretační, divadlo postavené na klasických pilířích. Chtějí všude a stále něco nového, čímž vznikají slepé uličky, kde převládá formálnost nad obsahem. Ovšem alternativa bez dobře udělaného klasického středoproudu dělat nejde. Stále více regionálních divadel hledá své umělecké šéfy – často nejsou k nalezení a ti, kteří jsou, nemohou dělat na oblasti. To ale není krize divadla jako takového, to je už krize vzdělávání, kdy se i na „klasicky“ myslící studenty vyvíjí tlak, aby raději dělali něco „moderního“, expresivního – zkrátka alternativního, protože to je jediné dobré a možné. Za mě ale: není! Já toužím a chci rozmanitost a respekt jednoho žánru k druhému.“


Slepice je hra z divadelního prostředí – co tě baví na ní? A proč tento název?
„Slepice je přezdívka mladé herečky, která velmi sebevědomě rozvíří stojaté vody jednoho oblastního divadla. Vlastně omylem, ovšem s o to větší přesností, ukáže, jak malé a beznadějné jsou životy místních velkých herců – a protože divadlo v této hře funguje „jen“ na dotvoření atmosféry, ona Slepice ukáže i na nás, jak směšné jsou naše životy, když se nedokážeme podívat pravdě do očí, změnit, co má být změněno, a jednat. Slepice je o lidech, kteří by rádi odjeli do Moskvy, průšvih ale je, že neví, kde ta vytoužená Moskva leží.“

Máš nějakou zkušenost se současnou ruskou dramatikou? A v čem je právě Nikolaj Koljada pro diváky, ale i inscenátory, zajímavý?
„Současnou ruskou dramatiku spíš čtu, než že bych ji chtěla inscenovat. V myšlení jsem a jsme, myslím, jinde než současní Rusové. Přijde mi, že Češi žijící aktivní život po roce 1989 jsou rozmazlenější a více cyničtější, rozháranost duše nám nic moc neříká, nebo ji spíš zakrýváme, což ale neznamená, že náš duše nebolí. Upřímně – inscenovat Koljadův text navrhl umělecký šéf Arény, Ivan Krejčí, když se rozhodlo, že se nebude realizovat autorská inscenace Smrtikrásky o Ester Krumbachové, já jsem si hru přečetla, nepřišla mi špatná a k tomu bylo možné ji ve zkráceném čase seškrtat a začít zkoušet, což není málo.“

Často hostuješ mimo své mateřské divadlo, kterým je Divadlo Petra Bezruče. V Aréně ale pracuješ poprvé – je tohle divadlo něčím výjimečné?
„Hostování teď mírním, jak se dá. První sezónu u Bezručů jsem měla plnou, protože se mi daly dohromady povinnosti v domovském divadle s prací, kterou jsem měla nasmlouvanou dlouho dopředu, v některých případech i roky. V následující sezóně se chci ale soustředit výhradně na Bezruče, nechci, aby se jen naše sezóna jmenovala ´Nakopni to s Bezručema!´, ale aby se naše divadlo zase dalo do pohybu tím správným směrem.
V Aréně je nezvykle semknutý soubor, jehož poetiku vybudovali herci v úzké spolupráci s Tomášem Vůjtkem a Ivanem Krejčím, je to něco jako dlouhotrvající manželství, ve kterém jeden na druhého bezvýhradně slyší. Respektuji to a ctím, líbí se mi herecké interpretační divadlo, velké příběhy a dramatik, který přesně ví, co a pro koho píše – to se jen tak nevidí.“


Jak bys pozvala diváky na Slepici? Proč by ji měli vidět?
„Je to vtipné, krátké a dobře zahrané, co víc si přát! Snad už jen nahotu na scéně – a tu tam vlastně taky máme...“

 

5174 5175 5176 5177 5178 5179 5180 5181

Slepice / Nikolaj Koljada

A2_slepiceplakát

Podobné zprávy

Nikolaj Koljada opět na scéně Arény

20.3.2017

Předposlední premiérou této sezóny v Komorní scéně Aréna měla být zcela nová hra o životě a tvorbě legendární filmařky české nové ...

Chtěla bych si zahrát v příběhu o lásce

16.3.2017

  Rozhovor s herečkou Zuzanou Truplovou Když jsme spolu dělaly rozhovor před pěti a půl lety, tak jste byla těsně po škole a ...

Ostrava!!!