Odsun Němců je téma zametené pod koberec | Články

Odsun Němců je téma zametené pod koberec

26.5.2017

Rozhovor s herečkou Pavlou Dostálovou

Už jsi v Aréně po třech letech doma?
„Je to mnohem lepší než dříve, v divadle se cítím dobře, ale co se samotné Ostravy týče, tak ji zatím jako domov nevnímám.“

Co ti na Ostravě vadí a co ti tady chybí?
„Chybí mi Praha, ruch velkoměsta, možnost výběru. Mám tam taky všechny přátelé ze studií i z dřívějších dob. Kdežto v Ostravě jsem při příchodu nikoho neznala a mám pocit, že čím starší člověk je, tím hůře navazuje nová přátelství. Ostrava sice v něčem hrozně přitažlivě tepe, ale zároveň je trochu jako před výbuchem. Na můj vkus je drsná, i co se komunikace týče. Tady se v rámci humoru tzv. sype, ale čeho je někdy moc, toho je příliš (smích). Krom jiného jsem zjistila, že ačkoliv mám ráda industriál, žít vedle něj a denně jej pozorovat, mě ubíjí.“

Před těmi třemi lety, po rozchodu s partnerem, jsi tady chtěla začít nový život – a začala?
„Několikrát. Ale jsem stále sama.“

Možná kdybys tu měla partnera, tak by i Ostrava vypadala lépe…
„Určitě bych tu trávila více času, který bych tu trávit chtěla, zatímco takhle člověk utíká někam, kde má alespoň nějaké jistoty. Ale je pravda – abych Ostravu jen nehaněla – že teď jsem se přestěhovala do jiného bytu a dva víkendy, kdy jsem mohla jet domů, jsem nejela a doslova si užívala nových částí Ostravy a okolí.“

Mladá, pohledná herečka, ta by přeci měla odrážet davy obdivovatelů…
„Vůbec. Co vím, mám dva ´obdivovatele´. Jednomu je kolem sedmdesáti let, píše mi často a občas věci nevhodné, takže mi to opravdu není příjemné. Druhý má naopak let teprve šestnáct a psal mi zprvu jen proto, že si myslel, že trénuju fotbalistky v Počernicích. Navíc tím, jak moc nehraji, tak mě lidé neznají. Ale je fakt, že já nerada prozrazuji, že jsem herečka, lidé se na to v dnešní době dívají s despektem, většinou říkám, že pracuji v kultuře.“

Vím, že jsi delší dobu nezkoušela...
„To ano, když člověk nezkouší, nehraje, tak je pak na jevišti nejistý a rozpačitý – je to jako se sportem, pořád se musí trénovat. Ale bylo mi řečeno, že v příští sezóně se mi repertoár výrazně rozšíří. Tak se mám na co těšit.“

Se kterými režiséry se ti pracovalo nejlépe?
„Nemám moc srovnání, protože jsem převážně zkoušela s Ivanem Krejčím. Ten mi ale vyhovuje, protože ctí plně autora a hledá v textu konkrétní situace pro jednání herce, nevytváří pouhé ´obrazy´ a to mě baví. Navíc při samotném zkoušení panuje pohoda a člověk pak práci dělá s radostí.“

Nepřijde ti, že jsou si všechny tvé role v KSA trochu podobné?
„Jsou. Jsou to všechno lehce naivní, čisté duše, protože tak podle Ivana a Tomáše působím. Vidí ve mně něco, co já v sobě ne a dávají mi tyhle role – nebo možná na mě tyhle role zbydou (smích). Přitom já sama v sobě vidím i tu ´mrchu´ a ráda bych si nějakou potvoru střihla i na jevišti. A je pravda, že jak jsou si ty role podobné, tak třeba ve Smíření je už pro mě těžké hledat čistotu zase jinak, abych nebyla i já pořád stejná.”

Studovala jsi vedle herectví i režii a dramaturgii – hádáš se s režiséry a dramaturgem?
„Nehádám, snažím se být ´za herečku‘, byť se třeba s Tomášem Vůjtkem o rolích a výkladu hodně bavím. “

Ale coby dramaturg jsi spolupracovala např. se Starou Arénou na inscenaci Humanity Upgrade…
„K práci na téhle inscenaci jsem se dostala přes Jirku Hajdylu, který ji režíroval. Známe se z Prahy z DISKu, kde vedle hraní a režie dělá ve volných chvílích osvětlovače. A vypadá to, že spolu ve Staré Aréně ještě něco uděláme. Ostatně se ´Stařenou´ bych chtěla v příští sezóně víc spolupracovat, buď jako dramaturg nebo produkční.“

Humanity Upgrade je inscenace o světě sociálních sítí, internetu a vůbec o virtuální realitě. Jak vnímáš tyto fenomény?
„Jsem alibista, přijde mi to hrozné, ale zároveň vše denně používám. Sociální sítě kazí sociální vazby, a také čím více informací díky internetu máme, tím jsme línější si je vyhledávat a bereme jako fakt to, co je nám servírováno na prvním prohlížeči. Internet vnímám jako hrozbu – je to velký mozek, který je všude zároveň a jednou může lidi plně nahradit, potažmo zničit. Proto jsem při Humanity upgrade apelovala na to, aby v inscenaci byly úryvky z Čapkovy hry R.U.R.“

Patříš ke generaci, pro kterou jsou virtuální záležitosti od útlého věku samozřejmostí – lze tedy mít vůbec od tohoto světa odstup?
„Lze. Ale bohužel už ne na dlouho. Dvacet dva let jezdím na tábor, kde není signál ani elektřina, tam mám na čtrnáct dní klid. První den je to hrozné, pak ale osvobozující. A když se z tábora vracím, tak chvíli vydržím internet nepoužívat, než to ´najede´ a zase si bez něj život neumím představit. Nevím, proč nedokážu mobil odložit třeba na hodinu denně i během roku... Asi závislost…“

Čím si děláš radost, když ti zrovna není do zpěvu?
„Hodně mi pomáhá moje fenka Tařenka, vrací lásku a energii absolutně. Jezdím také na longboardu nebo výletuju. Miluji zámky a hrady, takže se vetřu na prohlídku. Anebo unikám do Lednice, kde sama provádím. A taky jsem začala cvičit. Já! Pro většinu mých přátel neuvěřitelná změna. Dokonce jsem koupila on-line fitness a cvičím jógu a posiluju - jak je nazývají - problémové partie.“

Někdy bývá nejproblémovější partií těla mozek – ostatně – jak lze skloubit intuici a emotivnost herečky s racionalitou a analytičností režisérky či dramaturgyně? Nebije se to v tobě?
„Bije, pořád se to bije. A myslím, že proto nikdy nebudu skvělá režisérka ani skvělá herečka, vždycky to zůstane někde na půl cesty. Ale možná je to jen tím, že tolik nehraji a tak analyzuji až přespříliš a navíc se umím hodně dobře zpochybnit. Jsem znamení Panna, a byť mám doma kupičky, tak na sebe jsem přísná a vyžaduji po sobě v mnoha směrech dokonalost.“

Jak vnímáš to, co se nyní děje v politice a společnosti? Přemýšlíš, co by na to říkal tvůj táta?
„Nevnímám to, co se děje, přes tátu, protože on byl politikem v době, kdy jsem byla dítě. Jsem ale přesvědčená, že by byl nešťasten z toho, jak si počíná Miloš Zeman. I když kdysi bývali přátelé, před tatínkovou smrtí se nerozešli úplně v dobrém. A taky si myslím, že by byl zklamán z toho, že moc a peníze často v politice podporují falešnou loajalitu. Ale v rámci nějakých konkrétních politických názorů nemůžu za svého tatínka mluvit. Byla jsem přeci jen malá holka a politika mě vůbec nezajímala. Dnes to vidím jinak. To, co se tady děje, mě neskutečně vytáčí a vadí mi, jak jsou někteří lidé mého věku apatičtí. Je to prostě teď nepálí, protože to momentálně na svém životě nepociťují, tak se o to nestarají. Navíc mají řadu dalších zajímavých věcí, kterým můžou věnovat energii.“

Máš ráda historii, zajímáš se třeba i o společensko-politická témata, která se objevují v historické trilogii Tomáše Vůjtka?
„Překvapilo mě, jak mě tématika odsunu Němců zasáhla. Když jsme Smíření začali číst, tak nám Tomáš řekl o dokumentu Zabíjení po česku, přes který jsem se dostala k dalším informacím a knihám. A s neuvěřením jsem četla, čeho jsou lidé schopní. Na zkouškách jsem pak zjistila, co to se mnou dělá, když slyším kolegy číst texty. Nevím, kde se to ve mně bere, snad ve spojitosti s Lichtenštejny a Lednicí a zřejmě také s mým strýcem, který měl maminku Němku. Oba byli převezeni do odsunových táborů. Strýci bylo deset let, uměl německy i česky a třeba slyšel, jak se Češi domlouvají na Němce, že je půjdou pověsit. Šel tedy Němce varovat, jako malému klukovi mu ale nevěřili. Druhý den v pět ráno ho Češi vzbudili a musel jít sedm oběšených Němců odřezat – za to, že je, byť neúspěšně, varoval. Mně hrozně vadí jakákoliv křivda či nespravedlnost a odsun Němců, zabíjení dětí a matek jen proto, že mají nějakou národnost, mi přijde jako zrůdnost. Navíc je to téma zametené pod koberec, na rozdíl třeba od holocaustu.“

O čem je podle tebe Smíření?
„Smíření je hra o křivdě, moci a nenávisti. O tom, co všechno tohle spojení může způsobit, a co se děje v momentě, kdy se z lidí stává dav. Kladu si otázku, jak bych se tehdy zachovala já. A mám štěstí, že jsem se narodila do doby, ve které jsou sice blbé sociální sítě, ale nemusím být prověřovaná něčím takovým. Nikdy jsem nemusela mít strach o život.“

Kdo je tvá postava ve Smíření nazvaná Sestra?
„Čistá bytost, která je úplně mimo vše, co se tam děje, je už napůl v nebi a není schopna dohlédnout, kam to vše kolem ní směřuje. Je to anděl smíření, který přináší světlo, byť své rodině komplikuje situaci.“

Proč by diváci měli vidět Smíření?
„Protože je důležité nezapomínat, co se dělo. Lidská existence se stále cyklí a opakuje. Ale pořád v sobě mám naději, že lidi jednou něco osvítí a už se věci opakovat nebudou. My se o to snažíme prostřednictvím divadla, a proto je nutné dělat věci jako Smíření nebo třeba Dechovku Vosto5 či Elity, které měly nedávno premiéru ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Pak je divadlo nejen uměním, zábavou, ale také skutečnou reflexí nutící lidi chytit se za nos. A to my Češi neděláme moc rádi.“


 

Ostrava!!!