Smíření jde v mnohém proti srsti většinového diváka | Články

Smíření jde v mnohém proti srsti většinového diváka

29.5.2017

Rozhovor s autorem hry a dramaturgem Tomášem Vůjtkem

Můžeš krátce představit hru Smíření? A dojde k němu vůbec?
Je to hra o tom, jak se Češi smířili s tím, že po válce vyhnali Němce. S daným stavem jsou smířeni Funkcionář, Partyzán a Voják, mezi nimiž dokonce dojde k jakémusi smíření (vzájemně si odpustí všechna minulá příkoří). Ale žádná katarze to rozhodně není, sarkasmus zde opět vítězí nad jakýmkoliv citem.

Smíření jsi dal podtitul „ohlasová hra se zpěvy“ – proč a co to v případě Smíření znamená?
Vyhnání Němců bylo chápáno jako završení národního obrození a právě ohlasová poezie je jedním z žánrů, které se v obrození úspěšně rozvíjely. Český sbor zpívá parafrázi národní hymny a dojímá se vlasteneckým popěvkem “Čechy krásné, Čechy mé”. Zároveň je to vše myšleno jako ohlas oněch krutých událostí.

Smíření je v pořadí třetím inscenovaným dílem tvé volné historické trilogie – bylo i napsáno jako poslední, nebo se práce na hrách prolínala?
Smíření jsem napsal rok po S nadějí, i bez ní, jen trošku déle čekalo na své uvedení.

Proč sis vybral právě tato tři historická období, o kterých zmiňované hry pojednávají? A týká se některé z nich třeba osobně tvé rodiny?
Jsou to klíčové momenty našich moderních dějin. Někdy se snažím zdůraznit vazbu na dějiny města (osud ostravských Židů za války) a taky jsem inspirován vzpomínkami svých blízkých. Žádné konkrétní osudy naší rodiny se v textech her nijak nereflektují.

Naději jsi psal pro Alenu Sasínovou-Polarczyk, Slyšení pro Marka Cisovského – co Smíření, bylo také psáno s předobrazem nějakých konkrétních představitelů?
Smíření jsem napsal pro Arénu, ostatně jako všechno.

V Naději i ve Smíření figuruje Chór či Sbor – v čem je pro tebe použití této „postavy“ důležité či potřebné pro vývoj děje?
V Naději v textu chór není, vznikl až během zkoušení jako oduševnělý nápad režiséra inscenace i jejího dramaturga. Inscenace tak dostala závažný rytmický impuls. Ve Smíření je Český sbor reflexí všech těch různých osudů i toho, jak jsme se s ničím nevyrovnali.

Celou historickou trilogii režíroval Ivan Krejčí – dovedeš si představit, že bys ty hry dělal s jiným režisérem? A v čem je právě Ivanův přínos nejcennější – i v souvislosti s cenami, které inscenace či herci v nich dostali?
S Ivanem si rozumíme natolik, že si nemusíme některé věci už ani vysvětlovat. Ví přesně, co je vtipné, a jaký ten humor je. Někdy se smějeme jen my dva, ale o to víc. Baví nás to. S žádným jiným režisérem tak hluboké souznění nemám.

Jak vůbec nahlížíš na fenomenální úspěch Slyšení?
Asi nejsem sám, kdo má radost. Upřímně řečeno, až takový úspěch nečekal nikdo.

Nedávno měla premiéru televizní verze Slyšení, Česká televize natočila také S nadějí, i bez ní – jak hodnotíš toto odlišné uchopení inscenací?
Slyšení bylo spíše variací na naši inscenaci a z ohlasů vím, že i diváci, kteří ji neznali, byli příběhem zasaženi. Takže to svůj účel splnilo. Dokážu si představit i televizní záznam naší inscenace, jak se to běžně dělá.

Osudy německých obyvatel po válce jsou stále, především třeba na sousedním Hlučínsku, dost citlivým tématem, řada lidí se zase domnívá, že Němci byli vysídleni právem – přemýšlíš, jak diváci přijmou tvou hru? Setkal ses s nějakými kontroverzemi v případě předchozích dvou textů?
Naděje a Smíření jsou v podstatě politické hry, takže budou vždy vyvolávat určité kontroverze podle politické orientace jednotlivých diváků. V mnohém jdou tyto texty proti srsti většinového diváka. Nepřipadá mi, že je to špatně.

Naděje měla na jevišti podobu krutého kabaretu, Slyšení jsi sám nazval oratoriem, které se zvrhne ve spílání publiku – jaký bude inscenační tvar Smíření?
Je tam ten kabaret i to spílání a ještě se k tomu hezky zpívá a recituje. Určitě se to Čechům bude hodně líbit.

 

Ostrava!!!