Pokaždé se snažím Arénu vyfotit trošku jinak | Články

Pokaždé se snažím Arénu vyfotit trošku jinak

1.9.2017

 

Rozhovor s fotografem Romanem Poláškem

Co si představit pod názvem tvé nejnovější výstavy „V hlavní roli scénografie“?
„Tahle výstava mapuje scénické objekty inscenací, které byly a jsou na repertoáru Komorní scény Aréna. Máme tak k dispozici dvanáct snímků z jedenácti scén, přičemž expozici budou tvořit jejich velké zvětšeniny 100cm krát 70 cm. Diváci uvidí jednotlivé scény bez herců, jen s nasvícením, tedy v podobě, jak je nemají možnost nikdy jindy shlédnout.“

Možná někteří budou mít pocit, že jsou jim ty fotky povědomé…
„Ano, jejich části se v loňské sezóně používaly coby hlavičky měsíčních programů Arény. Grafička z nich však vždy použila jen výsek a nyní budou mít diváci možnost vidět je kompletní.“

Na scény ze kterých inscenací se mohou diváci těšit?
„Při jejich výběru jsme eliminovali vše, co mělo jít do derniéry, takže diváci uvidí scény jen z aktuálních inscenací a dvě vzpomínky - na Brenpartiju a na Plešatou zpěvačku, které měly derniéru teprve nedávno, na samém konci minulé sezóny.“

Ty jsi ze začátku tímhle zadáním od divadla – tedy focením scén - úplně nadšený nebyl. Proč?
„Aréna je komorní divadlo, v němž s hodně pracuje s černou a focení scén mi tím pádem přišlo trošku neatraktivní. Třeba opery ve velkých divadlech jsou krásně nasvícené, hrají spoustou barev, na první dobrou je tam co fotit i bez účinkujících. Aréna jde jinou cestou, je založena na hereckém projevu, takže scény bývají velice úsporné, ale myslím, že to nakonec nedopadlo úplně špatně.“

Jakou cestu pro zachycení scén jsi nakonec zvolil?
„Snažil jsem se fotit hodně technicistně, podobně, jako fotím architekturu pro Národní památkový ústav. Tedy nevnášet do snímků nic osobního a pokusit se dané objekty zachytit precizně a čistě dokumentárně. Ona je to vůbec taková technická hříčka. Scény jsou vždy strašně přesvícené, v černé všude kolem se ztrácí spousta detailů a bílá je také fotoaparátem téměř nezaznamenatelná. Aréna je divadlo nízké, světla jsou tudíž blízko a jeviště není velké, aby zde mohlo světlo kolem předmětů vyčarovat ty pěkné magické koule jako na velkých scénách. Svícení v Aréně je poměrně tvrdé, což je sice dobře pro inscenace, ale už méně pro fotografa. Když jde o tak složité světelné podmínky, fotí se na více expozic (ti, co fotí, jistě budou znát technologii HDR), které potom v počítači montuji ručně dohromady. “

Jak rozdílné je fotit scénu s herci a bez nich? A není lehčí ji fotit právě bez nich?
„Ne, to určitě ne. Mně focení s herci strašně baví, protože je to zcela odlišný doplněk k práci, kterou dělám běžně – tedy focení architektury. To je činnost nechci říct přímo osamělá, ale kontaktu s druhými si u ní příliš neužiji. Při focení architektury se toho moc neděje, je to spíš o trpělivosti při čekání na světlo, focení interiérů je také zdlouhavé, protože je potřeba si v nich vše tzv. vychodit. Vedle toho je divadlo strašně akční, rychle se v něm střídají světelné atmosféry, což se venku nikdy nemůže stát - slunce nikdy nezmizí během zmáčknutí jednoho knoflíku na ovládacím pultu.“

Jak jsi vybíral tu nejvhodnější světelnou změnu – v inscenaci je jich přece celá řada?
„Osvětlovač mi vždy projel všechny světelné změny dané inscenace a já jsem si z nich vybral. Pro finální výběr na měsíční programy bylo ale třeba důležité, aby se v jednotlivých číslech neopakovaly stejné barevné kombinace, a tudíž programy nesplývaly. Také byla nasvícení, která se mi velice líbila, ale na fotku byla technicky nepřenositelná.“

Byla nějaká scéna, která se jevila jako nevyfotitelná?
„Nejvíce mi dala zabrat hned jako první focená scéna Lidské tragikomedie, která byla přesně o tom, čeho jsem se na začátku obával - že nebude co fotit. Prostě na jevišti jen čtyři stoly a černota. U této scény jsme tomu hodně pomohli právě zmiňovaným HDR a nakonec z toho vznikla magická (na mě možná až moc) atmosféra.“

Arénu fotíš více jak deset let – jak v tak známém prostředí nalézáš stále nové a překvapivé momenty?
„Pokaždé se Arénu snažím fotit trošku jinak. Jednak díky technickému pokroku, ale i díky tomu, jak se člověk sám posouvá a vyvíjí a akcentuje nebo více vnímá jiné věci. Teď mě třeba hodně baví fotit na malá clonová čísla, takže postavy v hlavní akci jsou ostré a to ostatní kolem se rozplývá v lehké neostrosti. Člověka při konkrétním focení ovlivňuje i aktuální naladění, ale nejvíc samotná inscenace. Některé se fotí hodně složitě, protože v nich nejsou výrazné akce a všechno důležité se odehrává ve slovních sděleních, kterých se fotograf, pracující s obrazem, jen těžce chytá. Když nad tím tak přemýšlím, asi bych inscenace nejraději fotil jen na jeden pokus. Člověka to vybičuje k velkému výkonu. To napětí, že něco nestihnu, hodně motivuje.“

Divadelní inscenace je uměleckou interpretací a fotka z inscenace je pak interpretací interpretace. Jde ti o co nejvěrnější zachycení inscenace nebo se do fotek snažíš vložit i tvůj pohled či názor na dané jevištní dílo?
„Snažím se věrně popsat, co se na jevišti děje, vyhnout se blízkým záběrům na obličeje herců, nejde mi o jejich portréty, ale o zachycení situací. Některá divadla to ale dělají právě naopak. Možná je pak pro zúčastněné zajímavé, že mají na webových stránkách či v tisku své velké portréty, ale z hlediska celku, tedy inscenace, pak mohu coby divák jen konstatovat, že tam hraje ten a ten, nejsem ale schopen poznat, jak ta inscenace skutečně vypadá a oč v ní tvůrcům šlo. Někdy mě láká nafotit některou inscenaci černobíle, ale je fakt, že to už bych se od té dokumentární polohy posouval spíš k umělecké interpretaci a více k volné tvorbě.“

Máš, co se Arény týká, nějakou vizi, kterou bys rád naplnil?
„Moc by se mi líbilo, kdyby se našly peníze na knížku, která by mapovala vznik inscenace od začátku až do konce. Už asi dvě sezóny chodím u každé inscenace fotit čtené zkoušky, aranžovací, oblékané a generálky a postupně tak mapuji její vznik. A kdybych měl možnost vyfotit těchto zkoušek třeba desetkrát víc, tak by mohl vzniknout velmi zajímavý dokument.“

Jak těžké je pokaždé jinak vyfotit první čtenou zkoušku, kde všichni sedí s texty u stolu a nic moc se neděje?
„Na první čtenou se vždycky strašně těším, protože jsou tam dramaturgicko-režijní úvody, kdy se dozvím řadu zajímavostí. A co se týká focení – každá ta zkouška je trošku jiná, už jen vzájemnými vztahy mezi jednotlivými lidmi. Navíc mám možnost přinést divákům obraz části života uvnitř divadla. Taky chvíli trvalo, než mě všichni zúčastnění přijali, přestali si mě všímat a začali tzv. pouštět dál.“

Zažil jsi situaci, kdy jsi fotil průběh zkoušení, udělal si o inscenaci nějakou představu a pak na generálkách zjistil, že je všechno jinak?
„To se mi stalo při Obrazu, kdy celé zkoušení probíhalo na prázdném jevišti s jednou židlí. A když jsem přišel na generálku, tak na scéně stála regulérní dekorace. To jsem nevěřil svým očím, že jsem na té samé inscenaci (smích).“

Můžeme se, kromě aktuální výstavy v Komorní scéně Aréna, nyní i někde jinde setkat s tvou prací?
„Ve Slavonicích právě vystavuji soubor s bezdomovci, který se před časem objevil i v Aréně. A nic dalšího nechystám, protože jsem zavalen zakázkovou prací, dokumentuji 60. - 70. léta v České republice. Půjde o velkou výstavu pro Národní památkový ústav, která bude v roce 2020, a ke které bude vytištěn i obšírný katalog s mými fotkami. Díky tomu jsem hodně na cestách a opravdu nemám čas na volnou tvorbu.“

Mimochodem - prozradíš, co uvidí diváci na titulních stránkách měsíčních programů v této sezóně?
„Na letošních měsíčních programech se budou setkávat už ne s velkými celky, ale s malými a zajímavými detaily interiérů Komorní scény Aréna a jejího nejbližšího okolí. Může to fungovat jako takový malý kvíz.“



 

Ostrava!!!