HAVLOVY HRY FUNGUJÍ JAKO ORLOJ. ORLOJ SVATÝCH, KTERÝM NEUVĚŘÍTE NOS MEZI OČIMA… | Články

HAVLOVY HRY FUNGUJÍ JAKO ORLOJ. ORLOJ SVATÝCH, KTERÝM NEUVĚŘÍTE NOS MEZI OČIMA…

13.10.2017

 

Rozhovor s režisérem Vojtěchem Štěpánkem

Za poslední dva roky spolu děláme rozhovor ke tvé třetí inscenaci v Aréně, od ledna začneš působit jako šéf činohry NDM – stáváš se snad Ostravákem?
„Nevím, jestli se člověk může stát Ostravákem, to by potom v Praze žili jenom Pražáci. A kdykoliv jsem kde v divadle v Praze působil, tak Pražáků nás tam bylo vždycky minimum. Ale Ostrava se skutečně stane místem mého trvalého pobytu a dalšího lidského a profesního života.“

Na jak dlouho to v Ostravě vidíš?
„Úvahy o tom, jak dlouho tady budu, byly součástí rozhodování, zda vzít místo šéfa činohry v NDM, protože šéfovat divadelní soubor, nějak ho formovat, je běh na dlouhou trať. První rok až dva považuji za vstupní rituál. A ať už to bude probíhat jakkoliv, já k tomu musím přistupovat tak, že sem jdu a vůbec nepřemýšlím, na jak dlouho. Ale vím, že by to mělo být na dlouho, mám-li to brát vážně.“

Jaké to je pro rodilého Pražana, který se z Prahy vlastně nikdy, kromě hostování, nepohnul, najednou začít žít jinde?
„Z pracovního hlediska je na tom pro mě Ostrava mnohem lépe. Přicházím z Prahy, z prostředí, kde si divadla vzájemně nepřejí, nefandí si, berou se jako konkurence, kde existuje snobská nevraživost, je tam málo peněz a hodně žadatelů o ně. Vládne tam pro mě nepříjemný trend, že souborové divadlo je z pohledu města spíše trpěno a nebýt několika silných souborových scén, tak se tam divadelní řemeslo příliš neformuje a spíš přežívá. Řada mladých se žene do Prahy za vidinou něčeho lepšího a pak tam poletují z projektu do projektu, kontinuálně na sobě nepracují, nevyvíjejí se, nepotkávají se s jinými generacemi. To tam pak člověk hodně zažije, ale málo se toho naučí. Ale zdokonalování se v řemesle probíhá právě především na oblastech, tam, kde zůstala zachována velká repertoárová divadla. A vždy, když slyším, že by se nějaké divadlo mělo přeměnit na stagionu nebo by mělo přejít do soukromých rukou, tak mě jímá hrůza, protože by to byla nevratná ztráta.“

Pokaždé, když jsme spolu během těch dvou let vedli rozhovor, nacházel ses v nějakém přelomovém období tvého života – poprvé to bylo na samém sklonku života Divadla Komedie, kde jsi byl ředitelem, podruhé jsem s tebou hovořila s coby čerstvým divadelníkem na volné noze a nyní s novým šéfem těsně před startem. Na dva roky docela slušný výkon – vnímáš to také tak?
„Je to tak. V rámci Prahy jsem se stěhoval asi dvanáctkrát, ale teď je to skutečné přesazování stromu, nějaký kořen v Ostravě pustit musím. S přítelkyní jsme si tady pronajali a zrekonstruovali byt a nastupuji do velké instituce, kde mi bude na nějaký čas propůjčeno vedení něčeho, co tady bylo už sto let přede mnou, a doufejme, že bude i dalších sto let po mně. Jsem rád, že se po ředitelování můžu věnovat naplno umělecké činnosti.

Vždy jsi pracoval v divadlech menších a Divadlo Komedie, kde jsi byl ředitelem, bylo velmi specifické svým uměleckým směřováním. Nyní nastoupíš do úplně jiného typu souboru – jsi na to připraven?
„Myslím, že jsem. Divadlo Komedie sice bylo velice specificky dramaturgicky vyprofilované, ale způsob hraní byl v duchu klasického repertoárového divadla. A diváci chodili ne primárně na východoevropskou dramatiku, které jsme se věnovali, ale na souborové hraní, na herce. A jestli něco z předchozích angažmá mohu využít, tak je to právě dlouhodobá práce se souborem, navíc se souborem širokého věkového spektra. Doma jsem si na zdi vyrobil velkou tabulku, na níž jsou hlavy herců. Mám u nich napsáno, v čem za poslední čtyři sezóny hráli. Vidím tak zcela jasně, jaké příležitosti ten který herec dostal, můžu s nimi smysluplně spolupracovat a budu jim tak moci jasně říci, co a proč budou hrát v dohledné době. Ona totiž aktivita a chuť do práce je strašně vzácná a křehká věc. A obvykle rychle mizí ve chvíli, kdy se lidem do hlav vkrádají negativní či pochybovačné myšlenky. Navíc vstupuji do souboru, aniž bych v něm kdy pracoval, takže jeho zjitřenost a zvědavost je veliká. Měl bych ji proto nepropást a proměnit v tvůrčí adrenalin. Můžu si představovat, jaké divadlo budeme dělat za deset let, ale bez sehraného souboru neudělám první krok správným směrem nikdy. A vím, že i režiséři, které sem chci zvát, nebudou dělat inscenace pro sebe, ale pro soubor.“

Když se vrátíme k Aréně a Vyrozumění – proč se Havel nasazuje tak sporadicky?
„Havel se moc nehraje, to je fakt. Je to velice těžký autor. A také to jméno samo o sobě – ono totiž uvedení Havla jako autora může být leckdy výraznějším gestem, než inscenace jako taková. Pro mě je Havel autorem, který dovedl absurdní divadlo na jeho vrchol. Dokázal z tohoto žánru vyjmout abstraktno a nahradit jej konkrétnem. Kafkovským přízrakům nasadil běžné až povědomé tváře a Kafkovskému zámku dal podobu úřadu, který všichni dobře známe. Vše u něj stojí na slově, a to je pro herce strašně těžké. Havla nelze hrát psychologicky, rozhodující je tempo a energie. A výzva pro soubor je to i v tom, že vše v jeho hrách je znak, včetně samotných postav. A jeden herec znak nezahraje, musí dokonale fungovat všichni, protože sebemenší odchylka je hned patrná coby výrazná chyba. V jeho hrách jde o jeden herecký kolektivní výkon. Proto je to právě pro Arénu dobře zvolený autor.“

Proč jste si vybrali právě Vyrozumění?
„Já jsem za tuhle hru velmi rád. Odehrává se totiž ve všech dobách, není ukotvena v době svého vzniku, je ukotvena v lidech. Doba se změnila, lidi ne. Je to hra o frázích a jejich prázdnosti a současně o jejich veliké moci. Je jedno, v jaké době člověk žije, vždy má nějaké svědomí a vždy je konfrontovaný s vlastní schopností zorientovat se v realitě a prosadit se v ní. Za asistence malých či velkých vin. A tahle hra s tématem viny velmi pracuje a ukazuje, že chce-li si člověk zachovat určité jistoty, musí jednat zcela proti osobnímu přesvědčení. Což naše hlavní figura pochopí a dokonce se stane jednou z vůdčích osobností účtování se ´starými dobrými´ časy. Navíc ve Vyrozumění cítím jakousi autorovu poťouchlost, protože když byl dotazován, zda je vše myšleno vážně nebo jde o ironii, tak ho těšilo, že je možné oboje. A také, v té hře není jediný vtip a přitom je tam mnoho humoru.“

Ptydepe, umělý jazyk, který se ve hře snaží zavést do běžného používání, má být bez emocí. Co zbude z člověka, když mu vezmeme emoce?
„To je otázka. Ta hra je také o souboji lidského a nelidského v nás. Oni se skutečně snaží zavést jazyk, který neobsahuje žádné emoce a tím žádnou myšlenkovou, duchovní nebo emoční nadstavbu konkrétního slova. Aby nedocházelo k záměnám a komunikace byla tzv. bez chyb. Najmou na to profesora, který to vyučuje, mají překladatelské středisko. Ovšem nikdo nepracuje, všichni jenom žerou, chlastají a chodí nakupovat. Protože pracovat prostě nelze, ten systém je tak nelidský, že nepřipustí účast člověka.“

Václav Havel si při prvním uvedení Vyrozumění na Zábradlí stěžoval, že herci neumí dostatečně text a říkají jej jen přibližně – přičemž text této hry by měl zaznít zcela přesně, protože v tom je právě jeho podstata – jak jste na tom vy? Zaplakal by autor?
„Nezaplakal…teda možná by zaplakal z jiného důvodu (smích). Ale tohle je skutečně velmi důležitá věc. Herci dlouho během zkoušek s textem válčili, místo, aby jím vládli. A pak přišla jedna zkouška v prostoru, kdy jsme našli správný výraz co se tempa a rytmu týká, což jsou základní ingredience té hry. A najednou začaly fungovat situace, kontext, byla tam hrůza i smích. Po pár minutách ale herci odpadli vyčerpáním. Protože do toho havlovského jazyka člověk není schopen vložit nějaké své vlastní slovo, aby si pomohl. Havel je prostě neprůstřelný a ta hra nemá skulinu. S dramaturgem jsme chtěli udělat škrty, ale přišli jsme na to, že v této hře nelze škrtat, protože za dvě stránky by něco nedávalo smysl. Havel je ve struktuře toho textu absolutně důsledný. Funguje to jako orloj.“

Jak těžké je samotné ptydepe?
„Ptydepe vymyslel bratr Václava Havla, Ivan, matematik. Myslíme si, že celé Vyrozumění je napsáno v ptydepe, a že jediné lidské promluvy jsou ty pasáže ve skutečném ptydepe, kde postavy konečně řeší, co je zajímá. Proto jsme si pod tyto pasáže vymysleli, co vlastně těmi větami říkají a tam konečně mohou projevit emoce. My sice díky těm nesmyslným slovům s bizarními kombinacemi písmen nevíme, o čem je řeč, ale vždy je na scéně někdo, přes koho to jako diváci tzv. čteme. Herci ptydepe umí perfektně a skutečně v něm konverzují.“

Vyrozumění je další z řady českých her bez hrdinů – je to naše specifikum tihle ti antihrdinové, kteří se s osudem nervou, ale snaží se s ním nějak „vypéct“?
„Kdysi dělali Vyrozumění ve Spojených státech a scénografie vypadala tak, že nad scénou viselo obrovské vše ohrožující razítko. Václavu Havlovi se to samozřejmě vůbec nezamlouvalo. Ale Marta Roszkopfová mi vnukla myšlenku, že Američani by jen z těch textů možná nepochopili, o jakou hrůzu se ve hře jedná, protože s tím nemají osobní zkušenost. Češi tomu budou rozumět absolutně a pudově, strach mají totiž skoro vrozený. Všechny postavy hry mají strach, jenže udělat něco pro změnu se bojí, a ani je nenapadne, že by mohl existovat i jiný život, než který právě zažívají. Žijí v hermeticky uzavřeném prostoru, kterého se bojí a nebojují s ním. Když si kdysi obrozenci vymysleli, že praotec Čech přišel do Čech farmařit, tak vykastrovali naše dějiny. Škoda, historie byla jistě dramatická, ale udělali jsme z ní bezzubý zemědělský mýtus. Chybí nám ozbrojený hrdina. Tedy - pár jich dle legendy máme, ale žijí spolu ve skále a že prý vylezou, až bude nejhůř. A navíc vedeni nebojeschopným Václavem… “

Václav Havel do programu vídeňského uvedení Vyrozumění napsal, že by si přál, aby tato hra přestala konečně v Československu platit – to bylo v 80. letech… Myslíš, že se tak někdy skutečně stane? Obzvlášť teď, těsně před volbami?
„Ta hra nemůže přestat platit, dokud budeme, jací jsme. Ta hra se odehrává v takovém tísnivém dusnu. A Češi v něm žijí velmi dlouho. Proto vždy před volbami tolik fungují slogany s tématem ´Změna´. Ale sami se změnit neumíme. S každou změnou chceme uhájit dobyté pozice a to je především právo plnit si malé sny našich malých životů. Chybí nám nadhled, který třeba u Britů a Němců zrál staletí. Jakoby nám chyběl nějaký altruistický gen, díky kterému by pro nás pojmy jako národ, Evropa, rodina, generace, budoucnost neměly pouze abstraktní význam.“

Na závěr rozhovorů se ptávám, proč by diváci měli na tu kterou inscenaci přijít. Dnes ale zní otázka jinak - kdo by na Vyrozumění určitě chodit neměl?
„Samozřejmě zvu všechny, ale asi by neměli chodit diskutéři z Novinek.cz, kteří by měli pocit, že je zde namístě vykřikovat něco o sluníčkářích, protože nic tzv. havlistického se ve Vyrozumění neodehrává.“

Ostrava!!!