Média

Media - Slyšení

 

Adolf Eichmann u výslechu v Ostravě

Den předtím, než jsem navštívil v Aréně Slyšení, jsem na ARD „eins“ večer sledoval debatu k výročí konce války, na rámcové téma Němci vrahové / Němci oběti?. Zaujal mě tam svými radikálními, ke spoluobčanům nelichotivými názory starší muž jménem Niklas Frank. Teprve dodatečně jsem se dozvěděl, že je to syn popraveného válečného zločince SS – obergruppenführera Hanse Franka, od října 1939 generálního guvernéra okupovaného polského území. (Niklas napsal o svém otci i nemilosrdnou knižní obžalobu, která vyšla česky pod názvem Můj otec: účtování.) Hanse Franka, antipoda, ba konkurenta a nepřítele daleko známějšího zločince jménem Adolf Eichmann, hraje v nejnovější hře Tomáše Vůjtka herecká stálice Arény Albert Čuba.



HERECTVÍ KONTINUÁLNÍCH TÉMAT
A hraje ho skvěle. Neustále Eichmanna (Marek Cisovský) přerušuje, ironizuje, potměšile rozbíjí jeho okázalé slušňáctví, jeho nesnesitelně svatouškovskou obhajobu. A sám přitom marně opakuje jako zaseknutá deska: …upozorňuji, že za Osvětim nenesu žádnou odpovědnost, Osvětim ležela mimo mnou spravovaný Generální gouvernement, za masové vyhlazování nese odpovědnost Himmler, ten paranoidní „chovatel slepic“ – a Eichmann! To on mi sem posílal další a další Židy navzdory mým protestům, říká tento muž ve vyparáděné nacistické uniformě. Když svůj kolovrátek oddrmolí poprvé, nevyznívá to nikterak výjimečně: teprve ve chvíli, kdy to herec opakuje obsedantně znovu a znovu i tam, kde je řeč o něčem úplně jiném (psychologové říkají tomuto zrazujícímu úkazu perseverace), nabere replika veškeré zrůdné grotesknosti a absurdity.
Tu absurditu ještě naparáděný válečný zločinec podtrhuje tím, že jako ilustraci svých slov se k přítomným na „svém“ písečku, ke „svým“ Židům – svědkům u soudu – chová až demonstrativně humánně a úslužně. Bytost nesporně inteligentní a svého druhu kulturní, vždyť uspořádal v Generálním gouvernementu několik šachových turnajů a v Krakově dokonce vedl symfonický orchestr. Byrokratem Eichmannem očividně pohrdá. Neustálý dialog, napětí a vzájemné napadání mezi oběma nacisty, kteří jako by dosud nevraživě a s absurdní setrvačností soupeřili o Hitlerovu přízeň, onen jiskřivý ping-pong urážek a úderů „na solar“ protivníka, tvoří, myslím, jednu z nejšťastnějších významových os inscenace.
Zážitek je to zvláště pro ty, kdo sledují Arénu průběžně. (A řekl bych, že pro divadlo typu Aréna ten moment průběžnosti hereckých osobnostních témat hraje stejně důležitou roli jako už půlstoletí v nejšťastnějších érách pražského Činoherního klubu.) Vždyť nevraživé soupeření dvou podvodníků, plné nečekaných podpásových triků, předvedli oba herci na vrcholné, a podobně jiskřivé úrovni minimálně už v Gogolových/Krejčího Hráčích, ve Vůjtkově/Krejčího hitu S nadějí, i bez ní či v jedinečné Ulické/Rajmontově Ruské zavařenině. Pokaždé v jiných historických maskách a kulisách, ale pokaždé se stejnou hereckou bravurou, vtipem, invencí a schopností aktuálního přesahu, se tu hraje v podstatě pořád tatáž hra, obohacená vždy o nové nuance a valéry, jež náhodný divák dokáže sotva v plném rozsahu vychutnat a docenit.



JAK VZNIKÁ Z DOBRA ZLO
Druhou osou, s níž inscenace stojí a padá, je sám Cisovského Eichmann. Na jevišti věru nestojí Jago, Macbeth, Richard III. či Mefistofeles – opravdu žádný démon, žádné monstrum, poslané na zem mezi nás „normální lidi“ rovnou z pekla. Spíš naopak jeden z nás „normálních“. Eichmanna, jehož zbyrokratizovaný jazyk nezná slovo vražda, genocida nebo masový zločin, nosíme potenciálně v sobě všichni. (A v jiném než zločinném režimu by tento úslužný a horlivý ješita, pilný a výkonný puntičkář, morální oligofren s vynikající pracovní morálkou, vždy servilní vůči každé vrchnosti, dokázal možná vykonat i spoustu užitečné práce – na tuto hrozivou „banalitu zla“ ukázala už před půlstoletím značně provokativním způsobem Hannah Arendtová ve svém pronikavém eseji.)
V Aréně před námi tedy stojí zpovídající se obyčejný subalterní úředník, který osobně nic proti Židům nemá, spíš naopak: vždyť jim vlastně vděčí z dob, kdy pro ně s radostí a bez reptání pracoval, za své nejlepší vlastnosti: za pragmatismus a smysl pro obchod, za vytříbený cit pro vztahy nabídka–poptávka, za umění včasné, pohotové a pružné reakce na každou lukrativní zakázku. A nemůže přece za to, pokračuje jeho obhajoba, že dobová zakázka zněla: zbavit zemi Židů. A že tedy uplatnil to nejlepší, co se od Židů naučil – smysl pro obchod – vůči Židům samotným. Však se tu zakázku do poslední chvíle, jak jen to šlo, pokouší řešit humánně – mírumilovným vystěhováním celého etnika kamkoli mimo Německo (Nisko, Madagaskar, Terezín etc.). A chce jim přece zřídit ráj na zemi, s vlastní samosprávou i vlastní ekonomickou svobodou (toto území bude jen vaše, opakuje obsedantně, cokoli zde zasejete nebo vykopete, pramen, který naleznete – to vše bude vaše). A on přece nemůže za to, že vypukla válka (zapomene ovšem dodat, kdo ji vyvolal). Nemůže za anglické válečné námořnictvo, které mu znemožnilo ten vývoz ráje do Afriky uskutečnit.
To, jak se konsekventně, nenápadně, krok za krokem, v podstatě vždycky „z úradku jiných“, Eichmannův původní „dobrý úmysl“ (v jehož zárodku ovšem leží zrůdná rasová idea a neschopnost kritické distance vůči autoritě, chcete-li: vůči „zakázce“) mění v nejstrašnější průmyslově vyrobené zlo v dějinách, jehož je de facto výkonným ředitelem, celý tento „odosobnělý“, mechanický proces přeměny dobra ve zlo, dokázali herec i inscenace podat opravdu strhujícím způsobem.



HEYDRICH, BACH A KATEGORICKÝ IMPERATIV
K nejsilnějším Cisovského momentům patří jeho upřímná vyděšenost podúředníka, když ho zkušený houslista Reinhard Heydrich pozve do Prahy ke společnému vystoupení v Bachově houslovém koncertu. To byl pro subalterního byrokrata blesk z čistého nebe, ale postavil se k tomu jako k výzvě. A tak mizerný hráč Eichmann půl roku ve dne v noci dře svůj part, a nakonec, co čert nechtěl, přijde v květnu od těch nezodpovědných Čechů atentát na zastupujícího říšského protektora. Eichman¬novi není vůbec líto smrti nadřízeného ani „ztráty pro Říši“ – lituje ztráty času, že se celou dobu dřel zbytečně. (Podobně pozoruhodná je i pohrdavá poznámka jeho soupeře a konkurenta Franka na téma smrti nacistického pohlavára, na němž ho nejvíc zajímá smuteční hudba, která zní z rádia – my jsme to teda v Krakově hráli líp.)
Eichmann má v podstatě stejně rozbujelé ego jako Frank: žárlí na něho, i on chce svůj „generální gouvernement“, kde chce být jako Frank pánem nad životem a smrtí milionů lidí („svých Židů“). Vlastně se oba, Eichmann i Frank, jakkoli se vzájemně nenávidí, modlí k témuž „kategorickému imperativu“, který si vzdělaný Frank podle převráceného Kanta upravil k obrazu svému: Jednej tak, aby sis mohl být jist, že kdyby o tvém konání věděl Vůdce, vyslovil by s ním souhlas. (Hannah Arendtová: Eichmann v Jeruzalémě)
A kdyby včas nepláchl do Argentiny, hájil by se v Norimberku přesně stejně (a stejně marně) jako Frank. Nebo jako další popravený, generál Alfréd Jodl, který i za Eichmanna na věčnou otázku, jak bylo možné, že on, takový úctyhodný a vzorný profesionál, mohl až do konce absolutně loajálním způsobem sloužit vrahovi, odpověděl: Není úkolem vojáka soudit svého nejvyššího velitele, to ať učiní historie nebo Bůh, úkolem vojáka je plnit rozkaz. Společným jmenovatelem této neschopnosti nahlédnout za obzor své profese až k její morální dimenzi, je nemoc zvaná fachidiocie. Tou trpěl jak Eichmann, tak Frank – a sleduje-li člověk současné světové dění a různé způsoby obětování vlastního rozumu a absolutního podléhání autoritám (od Severní Koreje, přes Islámský stát až po Rusko), musí si přiznat, že s popravou Eichmanna (Franka, Jodla) tato choroba nezmizela. Ale ostravské Slyšení patří k inscenacím, jež možná pomohou alespoň s preventivní popravou toho druhého, nebezpečnějšího Eichmanna v nás.



A RYZE ČESKÝ DODATEK…
V inscenaci ovšem vedle Eichmanna, Franka a jejich obětí (Rabín Vladislava Georgieva, Paní a Manžel Terezy Cisovské a Ondře¬je Malého, Neporazitelný Josefa Kaluži a Otec Pavla Cisovského) figuruje ještě další významný protihráč. Je to připsaná, fiktivní postava Vlastičky (Petra Kocmanová). Ta reprezentuje nikoli extrémní polohy zločinu, nýbrž průměr, onu malou, nenápadnou „vyčuranost“, kterou Václav Černý kdysi nazval „čecháčkovstvím“. Z této postavy ovšem mrazí – a to možná víc než z obou zločinců. Ztělesňuje totiž obecně rozšířený a, zdá se, nevymýtitelný postoj, který zpráva protektorátního odboje poctivě hlásila exilové vládě v Londýně už roku 1943: Naši lidé sice nesouhlasí s bestiálním způsobem vybíjení Židů, přitom se však domnívají, že většině Židů patří to, co se děje. V novém státě si naši lidé představují, že věci budou řízeny tak, aby Židé zase nemohli být tím poválečným a z naší práce tyjícím živlem. Vůbec nepomýšlí na to, že by se snad mělo Židům vrátiti, byť částečně, to, oč přišli při německém řádění. Takový postup by byl prý „proti veřejnému mínění“. Vyžírkovství a etická demence, které takovýto postoj charakterizují, bohužel nejsou minulostí: téměř doslova stejné názory zazněly nedávno na obrazovce z úst našich proputinovských spoluobčanů, demonstrujících proti průjezdu americké kolony. Škoda jen – a tady už jsem u skrovného výčtu výhrad k inscenaci –, že herečka tento postoj polopatisticky přehrává i ve chvíli, kdy nemá mluvní part (když mluví, je přesná). Stejně polopatistický a stereotypní je úder nacistických pochopů vždy nakonec Rabínových promluv. A do třetice mezi odstranitelné polopatismy bych zařadil i některá hesla (My jsme však nezapomněli!) a frázovitě vyznívající dějepisná fakta, sdělovaná přímo do publika. Čím méně bude představení osvětovou besídkou a čím více bude hrou (což je naštěstí 90 % hracího času), tím bude – i osvětově – působivější.


http://www.divadelni-noviny.cz/tomas-vujtek-slyseni-recenze

 
autor: Vladimír Just
Divadelní noviny  *  15.04.2015
 
Ostrava!!!