Média

Media - Smíření

 

Každý ať si co chce tvrdí, my jsme na ty časy hrdí, říká inscenace Smíření sarkasticky k odsunu Němců

 

Dramatik Tomáš Vůjtek označuje svůj nejnovější text Smíření, který měl premiéru v sobotu v ostravské Komorní scéně Aréna, jako ohlasovou hru se zpěvy. Teorie literatury zná ohlasovou poezii, například Ohlasy písní českých F. L. Čelakovského. Vůjtkova satirická ironie má zde někde své kořeny. Smíření je totiž o jedné dokola opakované české písničce: Němci jsou zlo, pozor na ně!
Vzpomínám si na reakci svého desetiletého syna ve chvíli, když jsme přijeli v osmdesátých letech minulého století do kempu na Vysočině. Dítě ovlivněné tehdejší propagandou řeklo: Jsou tu Němci, bude válka!
Ale zpět k recenzi: Tomáš Vůjtek se v textu Smíření vyrovnává se zločiny páchané na Němcích v době divokého odsunu po druhé světové válce. Se zločiny, které na nevinných příslušnících německého národa páchali Češi, Slováci, Moravané, Slezané. Se zločiny, ke kterým se ještě dnes nedokážeme postavit čelem a s přiznáním viny.
Scénograf Milan David vytvořil v Komorní scéně Aréna hrací prostor v podobě místnosti s čistou prkennou podlahou ze světlého dřeva a stejnými stěnami. Jeden prostý kuchyňský stůl, tři dřevěné židle, u jedné zdi starý příborník, u druhé sporák a vědro s vodou. V pozadí velké dvoukřídlé oprýskané dveře. A nahoře u stropu červenomodrobílá girlanda v národních barvách pověšená kolem celé místnosti.
Před místností je zavěšena kabaretní opona, zatahovaná po jednotlivých obrazech, aby se před ní odehrávaly předěly ve formě vystupování sboru. Ne náhodou je opona částečně průhledná – pracuje se totiž i se světlem na interiér za ní.
Marta Roszkopfová oblekla postavy do kostýmů, které si vyžadují jednotlivé situace. Šest postav a sbor, který tvoří pětice mužů a jedna žena, totiž prochází mnoha časovými rovinami a herci přecházejí z jedné postavy do druhé. Autor hudby Ondřej Švandrlík pracuje s motivy české klasiky (např. Bedřich Smetana) i s motivy propagandistických písní z doby druhé světové války a poválečných let.
Děj začíná sborovou písní se slovy: „Hučí voda, šumí bor, libě zpívá český sbor. Zpívej, sbore, hudbo, hraj! Zde je Čechů zemský ráj. My v něm stejně jako vy máme svoje domovy.“
Sbor je oblečen v kostýmech odkazujích k pradávné historii českého národa, vidíme zde Libuši, Přemysla, Bivoje a další postavy. Režisér Ivan Krejčí již v úvodu nikoho nenechává na pochybách o ladění celé inscenace do sarkastické ironie.
I když se režisér snaží poskytnout publiku možnost pobavení a úsměvu, jde o navýsost potřebný tragikomický odstup. Hlavní důraz je zde, jak jinak, kladen na ta nejvážnější témata. Smích zde prostě mrzne na rtech.
Následuje přátelský rozhovor tří mužů, funkcionáře (Marek Cisovský), partyzána (Michal Čapka) a vojáka (Josef Kaluža). A pak až do konce inscenace běží střídavý sled obrazů a sborových výstupů, ve kterých diváci sledují ve zkratce všechno zlo, jehož je člověk schopen, a také zdroje, které toto zlo probouzejí. Smíření je sice hlavně o divokém odsunu Němců z Československa v poválečných letech, ale obecně je o příčinách nelidského chování člověka v dějinách.
Tomáš Vůjtek pracuje i s biblickými ohlasy: „Ježíš, to byl pravý revolucionář. Jenom trochu předběhl svou dobu. Kdyby už tenkrát existovala strana, věřím, že by do ní Ježíš bez váhání vstoupil. Bohužel, strana ještě nebyla, a tak založil církev svatou. A při poslední večeři ustanovil svaté přijímání jako výraz rovnosti všech lidí,“ říká partyzán, a voják mu odpovídá: „Soudruh Ježíš Kristus Nazaretský? Co by na to řekl soudruh Josif Vissarionovič Stalin?“
Zmínka o křesťanských principech není ojedinělá. Ti, kteří znají Vůjtkovy undergroundové Pašije, zaznamenají i ohlas na ně v podobě přístupu k textu jednoho ze sborových výstupů: „Náš soud tedy začít může, dal jsem předvést tyto muže. Nacistické jsou to svině, vše svědčí o jejich vině. Jeden důkaz za všecky – všichni mluví německy! Bijte Němce, zabijte ho! Zabij Němce! Každý svého!“
Velmi dojemná je scéna, ve které vystupuje Vladislav Georgiev jako německý otec, a jeho dvě děti – Pavla Dostálová jako sestra a Štěpán Kozub jako její bratr. Po předchozí scéně mezi touto trojicí o strachu před českým pogromem dojde i na vstup do ráje skrze nebeskou bránu, nicméně právě zde zazní (kromě některých předchozích sborových scén) nejtvrdší obžaloba všech zločinů proti lidskosti.
Sboru vévodí Alena Sasínová-Polarczyk, uplatňující zejména hru mimiky a očí, ale má velmi vyrovnané partnery v Šimonu Krupovi, Petru Panzenbergerovi, Ondřeji Malému j.h., Janu Chudému j.h. a Vojtěchu Lipinovi j.h.
Hovořit o jednotlivých hereckých výkonech není v tomto případě zapotřebí. Nicméně přerod funkcionáře v člověka, který vraždí své bývalé přátele, v hereckém zpracování Marka Cisovského, stejně jako proměna partyzána v podání Michala Čapky v oběť násilného výslechu z doby stalinských represí či výstup, ve kterém Josef Kaluža hraje svědka v komunistickém procesu s vlastními lidmi, odříkávajícího naučenou výpověď, patří k vrcholům celého představení, stejně jako oba obrazy ze života německé rodiny před smrtí jejich členů i po ní.
Téma Vůjtkovy hry je kontroverzní. Najde se zajisté mnoho těch, kteří omluvu německému národu za zvěrstva páchaná na Němcích po II. světové válce odmítnou. Ale bez takové omluvy se snaha o dobré vzájemné vztahy mezi národy neobejde.
Ředitelka Komorní scény Aréna Renáta Huserová v této souvislosti na tiskové konferenci před premiérou řekla: „Víme, do čeho jdeme.“ I za tuto odvahu je na místě složit divadlu hold.
Smíření je dalším dokladem výjimečnosti tohoto divadla v kontextu ostatních scén v České republice. Jsem si jist, že tato inscenace opět výrazně promluví do ankety o nejlepší inscenaci roku.

http://www.ostravan.cz/40728/kazdy-at-si-co-chce-tvrdi-my-jsme-na-ty-casy-hrdi-rika-inscenace-smireni-sarkasticky-k-odsunu-nemcu/
 

 
autor: Ladislav Vrchovský
Ostravan.cz  *  04.06.2017
 
Ostrava!!!