Média

Media - Smíření

 

Vyvrcholením ostravského festivalu Dream Factory se stalo Smíření v Aréně

 

Také u nás ve vsi se mluví pouze česky
V neděli skončil devátý ročník ostravského Dream Factory. Jeho součástí je vedle lahůdek uplynulé sezóny ¬ i z Polska a ze Slovenska ¬ v divadlech také program v industriálním prostoru Dolu Hlubina. Všude se hemží mladé publikum.


Ostrava jako by dokazovala festivaly vážné i rockové hudby, úrovní opery, rozšiřující se divadelní sítí a kulturními akcemi, které sídlo v roce 2015 mělo být Evropským městem kultury. Její aktivity jsou vedle Plzně, která jím byla, nesrovnatelně násobné.


Na samotě u lesa
Letošní Tovární sen přinesl nevídané vyvrcholení: Smíření ¬ poslední část triptychu dramatika Tomáše Vůjtka a režiséra Ivana Krejčího o neurastenických bodech nedávné české historie v Komorní scéně Aréně. Vybočilo jen Slyšení o Adolfu Eichmannovi. Češi ¬ respektive jejich chování za války ¬ se ocitli ve druhém plánu.
Naplno problém žití v námi zostřované represi vyhřezl v osudech Rudolfa a Josefy Slánských v úvodním dílu S nadějí, i bez ní aneb Milovali jsme Sovětský svaz, a zároveň jsme se ho báli. Obě části tlumočené prostředky krutě sarkastického kabaretu.
Zmíněné dvě inscenace přispěly Aréně rozhodující měrou k dvojnásobnému zisku titulu Divadlo roku. Slyšení pak obdrželo Ceny divadelní kritiky (dříve Alfreda Radoka) takřka ve všech kategoriích (za rok 2015). Jen Velvet Havel Divadla Na zábradlí dosáhlo rok před ním na víc.
Smíření se hned s premiérou stává majstrštykem.
Je úžasnou, ale už zase varovnou feérií o účtování Čechů s poraženými Němci. Připomíná stovky bez soudu popravených a ve jménu běsnivého revanše bestiálně zavražděných obyvatel Sudet a českých měst. V Přerově, Českých Petrovicích, Lanškrouně, v Ostravě... Smíření v dimenzi naléhavé sebereflexe generace vnuků rozšiřuje účtování ve 32 hodinách mezi psem a vlkem Činoherního studia Ústí nad Labem nebo v Dechovce pražských Vosto5 o tragédii v Domaníně na Jihlavsku.
Ve fakty nabitých příbězích Funkcionáře, Partyzána a Vojáka, které v proměnách poválečné epochy představují Marek Cisovský, Michal Čapka a Josef Kaluža, oživují v nenávist proměněné poraženectví prezidenta Beneše o „vylikvidování německého problému“, a z balkónu Nové radnice jím pronesenou paličskou výzvu k divokému odsunu brněnských Němců (in Kateřina Tučková: Vyhnání Gerty Schnirch). Ano, Dr. Edvard Beneš se zasloužil o stát. To máme uzákoněno na věčné časy.
A proti tomu za všechny excesy tragédie Otce, Bratra a Sestry ¬ Vladislav Georgiev, Štěpán Kozub, Pavla Dostálová. Rodina na samotě u lesa ještě s Hitlerovým portrétem na zdi a vlajkou třetí říše ve skříni. A pak k nim vtrhli ti tři zastupující Rudé gardy, Svobodovy rudoarmějce a příští Státní bezpečnost. Než se mnozí požrali mezi sebou usvědčujíce se z kolaborace, zametání stop a z vlastních selhání.


Kdo neskáče, není Čech
A na předscéně pět mužů a žena ¬ v krojích Libuše, Oráče, Bivoje, Václava, Žita, Jánošíka; a pracujícího lidu, dělníků, rolníků, občanů, nositelů tradice, holoubků a holubic míru patřících přece k naší povaze. Úplně nakonec i s těmi už zase smířenými bojovníky užívajícími si klidné stáří. Jenom se všichni pohádají o obraz Dědictví po dědovi. Ukradený v té chalupě vyvražděné německé rodiny.
Ve Smíření ubylo ironie a stejně jako v připomenutých inscenacích v Ústí, Praze nebo ve fakty nabitém románu Tučkové přibylo úsilí být už zase konečně součástí Evropy, a ne nenávidících se válečných i poválečných bloků.
Smíření Arény je aktuálním hlasem. Z partaje, o které jsme si již troufali myslet, že patří do veteše třídně rozděleného světa, při vyslovení jména Němec prskají její lídři už zase síru a žluč třeba jen při představě, že by českým vojákům na nějaké misi mohl velet důstojník Bundeswehru. To že jsou kroky k evropské integraci?! A tak na lidovou notu: Čechy krásné, Čechy mé, duše má se touhou pne. A s Hrubínem: Obraze rámu prastarého, kolikrát vytrhli tě z něho, že oprýskaly barvy tvé. Jak blízko nebo daleko je příští Jobova noc?!


Komorní scéna Aréna Ostrava ¬ Tomáš Vůjtek - Smíření (Ohlasová hra se zpěvy). Režie Ivan Krejčí, dramaturgie Tomáš Vůjtek, scéna Milan David, kostýmy Marta Roszkopfová, hudba Ondřej Švandrlík. Premiéra 3. června 2017 na festivalu Dream Factory.
Hodnocení 100%
 

 
autor: Jiří P. Kříž
05.06.2017
 
Ostrava!!!