Média

Media - Smíření

 

Tři muži v chalupě aneb Čechy krásné, Čechy mé

Závěrečná část „angažované, historické“ trilogie dramatika Tomáše Vůjtka nese název Smíření. A svým názvem (i strukturou a dikcí) poukazuje na to, že jsme se s některými dějinnými událostmi, ve kterých jsme právě my, Češi, neobstáli, vyrovnali a smířili příliš snadno. A odpustili si příliš rychle.

Smíření uzavírá cyklus politických inscenací ostravské Komorní scény Aréna. V roce 2012 měl premiéru kabaret S nadějí, i bez ní o politických procesech v padesátých letech minulého století na půdorysu příběhu Josefy Slánské, manželky generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského. V roce 2015 bylo uvedeno oratorium Slyšení o nacistickém funkcionáři a válečném zločinci Adolfu Eichmannovi. Obě inscenace, v režii Ivana Krejčího, byly úspěšné a získaly několik cen. A také se Komorní scéna Aréna dostala do širšího divadelního povědomí, dokonce byla vyhlášena Divadlem roku. (Poprvé v roce 2013 a pak v letech 2015 i 2016.)

Sypání si popela na českou hlavu
Téma odsunu Němců po druhé světové válce není u nás divadelně zpracováno poprvé. Můžeme vzpomenout na poměrně nedávné (a taktéž oceňované) inscenace – Vyhnání Gerty Schnirch (2014) Mariána Amslera, jež bylo uvedeno v HaDivadle, Dechovku (2013) Jiřího Havelky a skupiny VOSTO5. Nebo se podívat hlouběji do minulosti a najít opravdu jedny z prvních inscenací, které se v Česku tímto tématem zabývaly, tedy dva projekty Miroslava Bambuška z cyklu Perzekuce.cz: Portu Apostolorum (2005) a Útěchu polní cesty (2006). O brněnském pochodu smrti Bee Free! (2009) vyprávěl taneční projekt Jiřího Honzírka a Divadla Feste. A to jsou pouze inscenace, které se mi vybaví bez hledání v archivu a jejichž výseky mi nabíhaly v paměti také při sledování Smíření.
Smíření (podobně jako Dechovka) nemá ambice šokovat a objevovat, i když autoři vycházeli z historických pramenů. Ukazují souvislosti, vyznění inscenací je jasné a pro někoho jistě černobílé. Je to sypání si popela na českou hlavu, to si přiznejme. Ale naštěstí jsou obě hry mnohovrstevnaté a odlehčované, nepůsobí tedy jako pouhé agitky.

Co jsme si, to jsme si?
Vůjtkova a Krejčího poetika trilogie má několik specifických rysů. Jsou to obludné vhledy do naší minulosti. Dokumentární materiály se prolínají s pasážemi až (záměrně krutě) estrádními a humor i fakta jsou stejně mrazivé. Ale v předchozích dvou inscenacích humor spíš vyvolávaly dějinné absurdnosti ukázané sarkastickou optikou. Nyní Tomáš Vůjtek výsměch Čechům – protože zde nejde o jednu historickou osobu a postavu (Slánskou či Eichmanna) – přitvrzuje.
Ve Smíření se prolíná několik časových i dějových rovin. A taky je ze všech tří textů nejvíce básnické. Strukturu lze rozporcovat do tří linií – historické drama, česká poezie a bájná mytologie, (současné) obrázky z české mysli a vsi. Dramatik tak dosahuje toho, že se divák nestihne dojmout ani při líčení krutostí – oči vydloubnuté lžící, uříznuté prsy a podobně.
Smíření nese podtitul Ohlasová hra se zpěvy. A ukazuje, jaká je česká lidovost. A na co vlastně můžeme být hrdi. Na začátku přijde před scénu sbor (jenž se ve variacích objeví ještě několikrát) vyšňořený jako velikáni českých dějin – vidíme Libuši, svatého Václava nebo třeba Bivoje. A recitují nám tak krásně, hymnicky: Hučí voda, šumí bor,/ libě zpívá český sbor./ Zpívej, sbore, hudbo, hraj!/ Zde je Čechů zemský ráj.
Poté přichází první smíření ve smyslu: co jsme si, to jsme si. Funkcionář, Voják a Partyzán společně vaří, vzpomínají a žoviálně si vyprávějí historky z války (znáte přece všechny ty vtipy, kdy se sejdou tři muži, tři prezidenti, tři fyzikové). Tyto „chlapecké“ pasáže se střídají – různě časově posunuté – s dalšími dvěma a postupně poznáváte, že ne vždy byli kamarády. Nejsou to ovšem konkrétní postavy, které se v různých časových rovinách setkaly, a jednou byla na koni ta, podruhé zase jiná, ale zástupci, typy.
Později přibude ještě příběhová linie. Sestra, Bratr, Otec – Němci, na kterých je vykonaná odplata. Je to pasáž působivá, dojemná a samostatně by neobstála (připomíná všechny ty Želary, nebo spíše Habermannovy mlýny).

Vůjtkova dokumentární poezie
Vůjtek svou propletenou strukturu buduje také v jazykové rovině. Používá křesťanskou symboliku, výpovědi, zákony, projevy Beneše a Hitlera nebo i literární díla. Často je posloucháte a nevíte, co si vlastně myslet, jak jste zahlceni. Některé pasáže chytáte spíše intuitivně než racionálně. A promyšlené provázanosti vám dojdou až po skončení představení.
Závěr inscenace navíc propojí téměř dokonale vše řečené a viděné. Nejprve se ocitnete s našimi třemi chlapy v chalupě v současnosti. Povídají si o stavbě bazénu a nalezených lebkách, které by se měly nechat odpočívat v pokoji. Pak následuje oblíbený sbor s Hrubínovými verši: Ach, Čechy krásné, Čechy mé!/ Obraze rámu prastarého,/ kolikrát vytrhli tě z něho,/ že oprýskaly barvy tvé/ až po tmu hrobů. A v den slavný/ znovu pro zraky žárlivé/ napjal tě rámař starodávný… Pokračuje se přes až dětské doplňování: Na stěně visí obraz. V obýváku na stěně visí obraz. V obýváku na stěně visí obraz rozsévače mlčky kráčejícího polem… A končí se slovy: Dědictví po dědovi. Co více říci.

Ukrutné smějící se bestie
Inscenace Smíření nakonec nejvíce působí jako tepání do češství. Je to více než historické dokumentární či politické drama. Je to důkaz toho, že Češi jsou smějící se bestie. Ale umí se smát i sami sobě. Ukrutně a bolestivě. Stejně tak by se měli umět kát a přemýšlet, říkají dramatik Vůjtek a režisér Krejčí.
Někdy přestřelili. Myslím, že obludnost chórových pasáží (které vytvářejí Šimon Krupa, Petr Panzenberger, Ondřej Malý, Jan Chudý, Vojtěch Lipina a Alena Sasínová-Polarczyk) je přemrštěná. Přicházejí třeba také jako obyčejní čeští venkované, kteří si rozdělili majetek svých německých spoluobyvatel, ověšeni lupem se chechtají a vyprávějí, jak to celé bylo. I když chápu snahu o kontrast: humor–dojetí, fakta–umělecká licence, strohost–bujnost, který prostupuje celou inscenací.

Takové je i herectví. Pavla Dostálová jako Sestra a Štěpán Kozub jako Bratr, Vladislav Georgiev jako Otec hrají emotivně, přitom však – oproti dalším – ztišeně a niterně, jejich projev je působivý a jímavý. Tyto scény i přes svou brutalitu (která je prezentována pouze slovně) působí čistě až povzneseně. Jejich role ovšem nejsou typové a šablonovité – každý z nich má jasnou charakteristiku – dívka rozmlouvá s anděly, bratr je ochránce, i když na dně svých sil, otec pak už jen zlomený alkoholik. Oproti nim stojí trojice Partyzán (Michal Čapka), Funkcionář (Marek Cisovský) a Voják (Josef Kaluža). Sice mají také výstup výslechu, kde teče krev, pořád je to ale spíš sarkastický výsměch, šovinistické hrátky.
V jedné dřevěné chaloupce (scénu navrhl Milan David) se tak odehraje velké drama. Vlastně mnoho tragédií. A trochu se polechtá ego, bránice a snad i svědomí Čechů. Vlastně by mě zajímalo, co by na tuto inscenaci řekli diváci v zahraničí.


Smíření je bezesporu nejsložitějším a nejvýsměšnějším (tedy i nejrozporuplnějším) dílem trilogie. Tomáš Vůjtek řekl, že hru psal pro Arénu, a nejsem si jistá, zda by stejně dobře inscenace dopadla i v jiném divadle, s jinými herci, režírovaná jiným režisérem. V tomto ostravském divadle totiž našli neobvyklou symbiózu. A i když se mi jevily některé části jako přepjaté, s odstupem je chápu a přijímám jako nezbytnost takovéhoto tvaru.

 

http://www.divadelni-noviny.cz/tomas-vujtek-smireni-recenze

 

 
autor: Lenka Dombrovská
Divadelní noviny, publikováno 15. 6. 2017  *  16.06.2017
 
Ostrava!!!