Média

Media - S nadějí, i bez ní

 

Na shledanou v socialismu

Divadelní úterý – Oběšenec na scéně, čeho je moc, toho je příliš a povedená variace na Čechova

V rámci minifestiválku Ostrava v Praze přivezla Komorní scéna Aréna do divadla Komedie necelý rok starou inscenaci S nadějí, i bez ní.
Autor textu, dvorní dramaturg Arény Tomáš Vůjtek spolu s režisérem a uměleckým šéfem Ivanem Krejčím převedli do divadelní podoby vzpomínkovou knihu Josefy Slánské Zpráva o mém muži. Vracet se k ohavnostem komunistické minulosti bývá na divadle ošemetné. Pokud jdou inscenátoři na věc historicky, hrozí, že vznikne klopotná učebnice. Pokud narýsují jasnou hranici mezi hodnými a zlými, působí to nevěrohodně. Když hranice zrelativizují nebo se uchýlí k nadsázce a ironii, vykroutí se z toho celý systém i konkrétní darebáci nespravedlivě snadno. Apokud se zaměří na konkrétní osudy, může jim mezi prsty protéct to podstatné. Nemluvě o pocitu, že se tu občas bojují bitvy tak trochu staré – namísto těch současných.
Skoro vše výše napsané platí i pro ostravský opus. Jenže navzdory tomu je S nadějí, i bez ní inscenace až překvapivě povedená. Nejspíš vůbec nejpovedenější, jaká byla v Česku na tohle téma za poslední roky k vidění.
Byli mezi nimi i lidští soudruzi Krejčí s Vůjtkem předvádějí drastické osudy rodiny Slánských i dobu ve které žili (a kterou sami spoluvytvářeli) jako přepjatý, groteskně hrůzný kabaret. Tón udává dvojice žoviálních vyšetřovatelů s nalíčenými obličeji: navzájem si nahrávají na fórky, prohazují se cynickými bonmoty, důvěrným tónem i téměř milostnými něžnostmi a za žádných okolností neztrácejí dobrou náladu a optimismus. Občas se v lehkém náznaku (pomocí klobouku nebo dýmky) změní v Rudolfa Slánského či Klementa Gottwalda; další státníci jsou předvedeni pomocí příslušné fotografie před obličejem. Jako refrén se vracejí sborové scény, ve kterých se radostně zpívá, pochoduje, manifestuje, soudí a věší. Figura oběšence v životní velikosti ostatně vypadne z provaziště hned v úvodu představení a pohupuje se těsně nad hlavami účinkujících až do děkovačky.
Nápad s kabaretní stylizací není nijak zvlášť originální, je však proveden výborně a s potřebnou dávkou dryáčnictví (skvělí jsou především Marek Cisovský a Albert Čuba coby vyšetřovatelé). Podstatné ale je, že dění neustále uzemňuje ústřední postava Josefy Slánské. Alena SasínováPolarczyk hraje na rozdíl od všech ostatních vážně, tlumeně, trpitelsky a skoro tragicky. Je to především její příběh, to ona je osou dění, vzpomíná, přemýšlí a přímo oslovuje publikum. Vše, co říká, je ostatně citací z její vzpomínkové knihy.
Někde se stala chyba A právě tady, nikoli v opakování historických faktů, se skrývá pointa. Slánský i jeho manželka byli oběťmi, současně ale navzdory všemu naprosto samozřejmě patřili "k nim". Josefa Slánská se přiznává, že ve vězení nejvíc trpěla tím, že jí oslovovali paní, nikoli soudružko a upřímně se raduje z toho, že jejího syna deset let po otcově popravě znovu přijali do komunistické strany. Zauvažuje sice nad tím, že se "někde stala chyba", její závěrečná replika však navzdory tomu zní: "Nashledanou v socialismu". Alena Sasínová-Polarczyk je v tomto ohledu neomylně přesná: kdykoli Slánská vysloví magická slůvka jako Strana, Socialismus nebo Lepší budoucnost, celá se vnitřně rozzáří, zapomene na utrpení a oddá se svému snu. Vůbec přitom nezáleží, jestli to je v Moskvě, ve vězení, ve vyhnanství nebo doma po podpisu Charty. Kdyby člověk nevěděl o tom, co všechno tyhle sny způsobily, bylo by to nefalšovaně dojemné. Takhle z toho spíš mrazí.
Hlavní síla ostravské inscenace spočívá právě ve schopnosti rozehrávat tento rozpor bez jakéhokoli moralizování, přitom ale velmi důsledně. Varovat před návratem stalinistického komunismu dnes nemá valný smysl, dokonce ani po krajských volbách ne. Mnohem užitečnější je vzpomenout si na všechny ty upřímné a leckdy osobně sympatické snílky, bojovníky za dobro a proti zlořádům, kteří se nenechali a nenechají odradit tím, že se občas "někde něco pokazí" a vytrvale pro nás pro všechny chtějí jen to nejlepší. A ještě jim přitom tak krásně září oči.

Zdroj: Lidové noviny
Datum vydání: 30.10.2012
Autor: VLADIMÍR MIKULKA

 

 
autor: Vladimír Mikulka
06.11.2012
 
Ostrava!!!