Média

Media - Hráči

 

Dobře rozehraná ostravská partie

Přesto, že Gogolovi Hráči nesou Příběh dávno uplynulých dní, minulosti prostě nepatří. Tato divadelní anekdota je totiž nejen výbornou příležitostí pro kvalitní mužský herecký soubor, ale také svou nadčasovostí dokazuje, jak se podstata lidských neřestí – zejména potřeba podvádět, manipulovat či uplácet – vůbec nemění. Gogolův text tak vlastně není nutno nijak zásadně aktualizovat. Jeho léty prověřené kvality výrazně respektovali také v Komorní scéně Aréna, ve které nesmrtelný titul nastudoval její umělecký šéf Ivan Krejčí.

Komorní prostor Arény inscenaci velmi sluší. Většina situace nepříliš bohatého děje se totiž koncentruje kolem symbolického karetního stolu v pokoji maloměstského hotelu. Jednoduché scéně (Milan David), která je také mnohokráte velmi plasticky modelována osvětlením, vedle několika kusů historického nábytku dominují červené závěsy. Ty připomínají symbolické předpeklí, kterým hazardní hráči propadají peklu (konečně hotelový sluha Alexej Michala Čapky je také víceméně stylizován jako ďábelský pokušitel). Stejně tak ale mohou závěsy v divákovi evokovat divadelní oponu, před níž jednotliví herci-hráči vystupují jako v kabaretu. Rafinovaná lest skupiny maloměstských podvodníků je tak vlastně skvěle rozehraným divadlem na divadle. Jeho důvěryhodnost pak potvrzují vyrovnané výkony relativně mladého, nicméně již dostatečně herecky vyzrálého souboru.

Jako sebevědomý karetní hráč vstupuje na cizí půdu světák Icharev. Albert Čuba nás uhrane nejen svým dokonale propracovaným ztvárněním úlisného chování a nepokrytou touhou rozmnožit peníze nepoctivou cestou, ale i zdatnou technikou, s níž ovládá práci s kartami. Hrdinovu vášeň pro hazardní hru dokáže psychologicky věrně rozehrát v širokém spektru svého hereckého rejstříku: od důrazné mimiky a testíky až po dokonale zvládnutou intonaci. Lidi tomu říkají podvod a ještě všelijak, ale vždyť je to bystrost, pronikavost a všestranně rozvinutý talent, obhajuje své jednání Icharev. A právě tato jeho věta se stala ústředním klíčem tvůrců k interpretaci textu. Místo, abychom podvod odhalili, jsme k němu kolikráte shovívaví a omlouváme ho, protože je to pro nás pohodlnější.

Icharevovými hlavními partnery se stává trojice místních podvodníčků – šéf a hlavní manipulátor Utěšitel (Marek Cisovský), zdánlivý prosťáček Švochněv (Josef Kaluža) a taťkovsky pojatý Krugel (René Šmotek). Herci je pak stylizují víceméně jako karikatury, jejichž směšnost je podtržena rovněž líčením (pobledlé tváře a výrazné kruhy pod očima), ale např. i kostýmy – až naddimenzovaně vycpané Krugelovo břicho. V menších, ovšem nezapomenutelných rolích se objeví další nahrávači: hostující Pavel Cisovský ztvárňuje se stroze úspornými gesty statkáře Glova staršího a talentovaný Vlastimil Burda (herec svou fyziognomií předurčený ke ztvárnění ruských hrdinů) pak jeho syna. V jednom z vrcholných výstupů se jako zkorumpovaný bankovní úředník Psoj Stachič Zamuchryškin představí Vladislav Georgiev, do něhož úplatky padají jak do bezedné studny.

Herecké výkony hráčů-podvodníků jsou tak uvěřitelné, že v závěrečné scéně odhalení podvodu zamrazí nejen samotného napáleného Ichareva, ale i nejednoho diváka. Nesmrtelné podobenství o zloději, který byl okraden jiným zlodějem, se s největší pravděpodobností stane diváckým hitem ostravské Arény. Dodejme, že zaslouženě.
 

 
autor: Pavla Bergmannová
Divadelní noviny 5.3.2013  *  07.03.2013
 
Ostrava!!!