Média

Media - Plešatá zpěvačka

 

Plešatá zpěvačka česaná televizním konzumem

Stále častěji jsou v poslední době slyšet bezvýsledné debaty o budoucnosti absurdního dramatu. Hry otců zkladatelů jsou inscenovány hojně a přijímány často s rozpaky. V případě Ionescovy Plešaté zpěvačky se však vždy lze spolehnout na nestárnoucí humor dialogů, které dokáží vyvolat smích a pocit absurdity za všech okolností. Ať už se jedná o jakéhokoli inscenátora, vždy bude nasazení Plešaté zpěvačky do repertoáru, ať bude výsledek jakýkoli, rozumným bezpečným tahem, nehledě na to, že se pro inscenátora jedná o hodnotný zářez na pažbě.
Ve snaze o modernizaci Ionescova textu se pohříchu často stává, že jsou anglická křesla nahrazená křesly z Ikey a středostavovské kostýmy Anglie čtyřicátých let nahrazeny módními oděvy jedenadvacátého století, zatímco text samotný se takovémuto kontextu vzpírá a drží se ve své neškodné nadčasovosti.
Režisér Grzegorz Kempinsky s dramaturgem Tomášem Vůjtkem si naštěstí nekladou otázku, čím je Plešatá zpěvačka pro současnou kulturní společnost, ale který fenomén současné kulturní společnosti dosáhl takové absurdity, že se Plešaté zpěvačce nejvíce podobá. Inscenace na prknech Komorní scény Aréna je představována formou komerčních televizních programů a konzumní inzerce. Diváci nahromadění v prostoru sálu se tak nedobrovolně stávají diváky na předtáčení televizního vysílání.
Krom manželských párů Smithových a Martinových, velitele požárníků a služky se po scéně prohánějí kostýmérky, maskérky, tanečnice, moderátor (Josef Kaluža), jenž je později nucen vzít roli služky a studioman (technik) v podání Vladislava Georgieva.
Scéna Barbary Wołosiuk hojně pracuje s neony a reflexními studiovými zástěnami. Už samotná úvodní Ionescova scénická poznámka je prezentovaná jako komentář televizních novin. Konzervativismus manželů Smithových (manželé Cisovští) se projevuje pouze v postavě a kostýmu pana Smithe. Manželé Martinovi (Michal Čapka a Petra Kocmanová) jsou stylizováni do podoby hudebních hvězd. Jejich vzájemné znovuobjevování tak nahrává obecným představám, v nichž celebrity vedoucí divoký život, uvažují, zdali s protějškem náhodou nesdílejí, nebo nesdíleli společné lože a minulost.
Mediální gradace vrcholí příchodem velitele požárníků (Albert Čuba), jenž je v tomto případě televizní celebritou nejvýraznější a nejlascivnější. Právě na tyto scény používá Kempinsky nejlepší režijní nápady. Scéna po příchodu velitele hasičů je nejprve prezentována v podobě čtené zkoušky před živým vysíláním a následně po vzoru televizních estrádních debat hystericky přehrávaná. Vzledem k humornosti takto propojených scén i výsledný smích diváků není příliš odlišný od smíchu publika televizních estrád.
Právě ono vygradování v situacích před odchodem velitele požárníků je největším problémem inscenace. Obvyklá délka inscenací Plešaté zpěvačky většinou nepřesáhne hodinu patnáct. KS Aréna svůj počin natáhla na necelé dvě hodiny. Z výsledku je celkem znát, že zasazení textu do zprimitivněného televizního prostředí dává prostor k množství scénickým nápadům, které nelze všechny realizovat. Jako by bylo Kempinskemu a Vůjtkovi žinantní nevyužít ještě Poštu pro tebe, konkurz na mladé talenty a prvního volajícího. Znalý předlohy jsem asi tak po hodině čtyřicet, kdy dojde ke zmiňovanému útlumu, začínal uvažovat, jak dlouho ještě bude představení trvat a kolik reklam na prezervativy a podpůrné prostředky s tanečním a hudebním doprovodem bude ještě následovat. Vyvstává pocit, že tvůrci s prodlužováním hry, sice originálním, přesto úmorným, nevědí kdy přestat. Nápaditost závěru inscenace je tak zároveň úlevou i přepnutím kanálu.
Stejně jako Eugéne Ionesco svým dramatem vyjádřil zoufalost, odlidštěnost a nesmyslnost konverzačního jazyka, podařilo se tvůrcům KS Aréna identickou zoufalost, odlidštěnost a nesmyslnost spatřit v primitivizaci televizní bulvarizaci reality. Chvílemi je neuvěřitelné, jak moc s Kempinsko-Vůjtkovským konceptem spolupracuje sama neživá předloha. Přes množství rozporuplných momentů se tvůrcům podařilo dokázat, že se Plešatá zpěvačka nemusí česat stále stejným způsobem.
Když už jsme u bulváru, je krásné vidět zpět na prknech Komorní scény Aréna z mateřské dovolené se navrátivší Terezu Cisovskou. Ze všech herců v této inscenaci září nejvíc. Neonů netřeba.
 

 
autor: Otto Linhart
Divadelní noviny  *  25.02.2014
 
Ostrava!!!