Madony a Triptychy - výstava fotografií | Výstavy

výstava fotografií

Madony a Triptychy

Pavel Mára (1951) vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou v Praze (1967–1971) a poté dvakrát absolvoval FAMU (mezi roky 1971–1975 katedru kamery, v letech 1976—1981 katedru fotografie).
Márův tvůrčí styl se začal utvářet v 2. polovině 70. let, kdy v oblasti zátiší pracoval na rozsáhlém minimalistickém barevném cyklu Mechanická zátiší. Po období věnovaném polyekranu se v druhé polovině 80. let přeorientoval na figurální tvorbu a zaměřil na fotografie na pomezí portrétu a aktu (např. soubory Roušky z roku 1989, Triptychy z roku 1993). Na velkoformátový soubor Korpusy z roku 1988 navázal na konci 90. let cyklem Mechanické korpusy. V posledním desetiletí dále vytvořil řadu aktů Madony (1999), které byly součástí pavilonu České republiky na výstavě EXPO 2000 v Hanoveru, figurálně orientovaný soubor tisků na plátně Prostor (2002) a velkoformátové tisky na plátně Hlavy, Triptychy a Průhledy-Tunel.
V současnosti působí na ITF v Opavě.

 

Je mi blízká sochařská stylizace

Rozhovor s fotografem Pavlem Márou



Vy jste už vystavoval na mnoha místech, ale, pokud jsem se dívala správně, tak v divadle ještě ne…
„V divadelním prostředí jsem vystavoval jen jednou a bylo to shodou okolností právě tady v Ostravě v roce 1998, kdy jsem měl výstavu ve foyer Divadla Jiřího Myrona.“

A jak se vám líbí prostředí Arény?
„Já jsem zatím viděl jen snímky interiéru, ale už z nich je patrné, že je to krásný prostor, který je udělaný velice výtvarně a pohodlně pro diváky. Takže se těším, až tam moje fotografie budou vystaveny.“

Vy jste nejprve na FAMU vystudoval kameru a pak fotografii. To nebývá úplně obvyklé…
„Taky to nebyla úplně obvyklá doba a bylo složité v ní studovat. Já měl štěstí, že jsem se dostal na kameru, přestože jsem se hlásil na fotografii. Tenkrát byl na FAMU vynikající pedagog profesor Ján Šmok, který mě sice na fotografii chtěl, ale nakonec jsem se do toho ročníku nevešel, tak se mě zeptali, zda bych nechtěl studovat kameru. Po čase mi nabízeli, zda na fotografii nechci přejít, ale mě se na kameře líbilo, takže jsem tam zůstal a dostudoval ji. Chtěl jsem pracovat jako fotograf. Jenže k tomu bylo nutno být registrován ve Svazu výtvarných umělců - abych vůbec mohl být na volné noze, sehnat práci a dostat nějaký honorář. A když jsem se ve Svazu chtěl registrovat, tak mi řekli – my víme, že jste fotograf, ale vystudoval jste kameru, tak se věnujte tomuto oboru. A já tím pádem nemohl pracovat. Proto jsem se rozhodl vystudovat ještě fotografii, abych měl klid. Sice mi to bylo umožněno, nicméně studovat jsem mohl jen externě, takže jsem si vše platil sám. A když jsem se po absolutoriu opět ucházel o registraci ve Svazu, tak mi řekli – vy jste sice vystudoval fotografii, ale externě, takže vás někdo platil, tak ať vás taky zaměstná. Takže jsem pracoval na jména svých kamarádů a účty šly přes ně. Byla to šílená doba…“

Kamera může působit pro nezasvěceného atraktivněji – nejen, že je to dynamická záležitost, ale i to prostředí filmu, televize…
„Kamera ve filmu či televizi má pro mne jednu velkou nevýhodu - je to kolektivní práce. Silně kolektivní práce. A pro mě byl kolektiv problém, já jsem vždycky raději pracoval individuálně – sám jsem chtěl vše vymyslet, nasnímat. Proto pro mě nepřipadalo v úvahu věnovat se profesi kameramana. Proto i mé studium kamery bylo zaměřeno na multiprojekci, která pracuje s fotografií.“

Multiprojekce neboli tzv. polyekran je zajímavá filmová záležitost, které se tady zase moc lidí nevěnovalo – pro co nebo koho jste dělal? A je možno vaše práce někde vidět?
"Polyekran je české unikum, představené poprvé na EXPO 1958 v Bruselu, je spojené se světovými jmény Radoka a Svobody. Já jsem se pokoušel o čistě výtvarné řešní. Vidět je v provozu nelze, existují jen fotografické záznamy z těchto programů a také, samozřejmě, diapozitivy, které se v multiprojekci používaly. Diapozitivy jsou uložené pěkně v krabicích, společně se scénáři nakreslenými na milimetrovém papíru, ale daly by se digitalizováním oživit. Audiovize jsem realizoval se studiem Made in publicity, které umělo vše vyrobit. Spolupráce s nimi započala při mé absoloventské práci, multiprojekci s názvem Polovodiče, a protože se jim líbila, tak pokračovala i na dalších programech. Byly to například i dva programy s názvy Kov a Sen o počítači z roku 1983, které vycházely z mého fotografického cyklu Mechanická zátiší, což byly výtvarně pojaté fotografie, barevné struktury, jejichž podkladem byly průmyslové materiály – umělé hmoty, plechy, šlo o reálnou fotografii, ale silně výtvarně stylizovanou, o jakýsi abstraktní minimalismus – a tyto fotografie jsem pak rozpohyboval.“

Od Mechanických zátiší na začátku kariéry jste přes portréto-akty přešel k jakýmsi, jak jsem si to pro sebe nazvala, aktům-objektům. Co řídilo směr vaší profesionální cesty?
„Tělo bylo pro mne vždy důležitým fotografickým tématem, už v roce 1969 jsem připravil soubor černobílých fotografií, kdy jsem těla zvětšoval do velkých detailů – dá se tedy říct, že jsem tělem začal. Pak jsem se obrátil, možná i díky multiprojekci, k Mechanickým zátiším, a v polovině 80. let jsem se znovu pustil do práce s figurou, kdy jsem začal fotografovat na speciální kontrastní materiál na přesvětlené ploše s tělem v pohybu. Při snímání jsem záměrně používal pohybovou neostrost, synchronizoval jsem pohyb objektivu s modelem. Byl to jakýsi fotografický balet. Koncem 80. let jsem se zaměřil na portrét a fotografoval jsem většinou své kolegy výtvarníky, známé osobnosti – a vznikl jakýsi mystický soubor portrétů – stínoher. Tato etapa vyvrcholila v roce 1989, roce sérií s názvem Roušky inspirovanou Veroničinou rouškou. Fotografie jsem zvětšoval na fotografické plátno metrových rozměrů a v mokrém, deformovaném tvaru zavěšoval na zeď, po vysušení vznikla stabilní jakási reliéfní foto-socha.“

Vaše akty-objekty (soubory Mechanické corpusy, Madony, Černé corpusy, Prostor v prostoru) – zpodobňují lidské tělo coby objekt, figurínu… Vnímáte takto člověka – jako odlidštěného tvora?
„Něco takového tam možná bude, protože jsem měl vždy problém se fotograficky k člověku přiblížit, přesně jej zaznamenat. Proto jsem nikdy nemohl dělat dokument, mě zajímala vždy určitá stylizace, abstrakce. A po "neživotných" Mechanických zátiších jsem se pokoušel věnovat lidskému tělu i portrétu podobným stylem. Přesto jsem v roce 1993 nafotografoval velkoformátové Triptychy, které jsou mým asi nejreálnějším, nejvěcnějším pohledem na člověka, nicméně určitá sochařská stylizace, která není pro fotografii typická, je mi velmi blízká.“

S tím možná souvisí to, že jste pro obrazové publikace o sochařích fotil jejich díla. Máte k sochám nějaký speciální, bližší vztah?
„Určitě ano, protože má oční indispozice mi neumožňuje vidět svět plasticky, vše vidím plošně jako když se díváte pouze jedním okem. Proto vjem plasticity rád nahrazuji i dotekem. I možná proto ve fotografii rád vyjadřuji objem, plastičnost, která mi v mém vnímání chybí. A sochy, které jsou plastické, které si můžu obejít, symbolicky i doslova je jaksi "osahat", ty mi toto poskytují. I proto mám sochařství rád a inspiruje mě – třeba pro mou sérii Mechanické corpusy.“

Mechanická zátiší, Polovodiče, Kov, Sen o počítači, Magické auto – to jsou názvy vašich AV programů. Jste fascinován technikou?
„Ano, technika mě vždy fascinovala, vždyť i fotografie je unikátním technickým záznamem našeho světa. A tento technický přepis je čím dál dokonalejší, jednou bude dokonalejší než sama realita, v 3D prezentacích se dokonalosti již dotýká. Asi i proto jsem toto technologické opojení reflektoval ve své práci, ale svými fotografiemi jsem se pokoušel hledat i podstatnější východiska pro život, bez spojení s těmito civilizačními výdobytky, vždyť je to vlastně jenom iluzivní změť drátků.“


Jak se vám z tohoto pohledu líbí ostravský industriál – třeba Dolní Vítkovice?
„Znám krásu těchto žhavých provozů ještě v originále. V 70. letech jsem ve Vítkovicích často fotografoval a vznikly tam i některé fotografie z mého cyklu Mechanická zátiší. Například snímek s názvem Žhavé plechy, který jsem realizoval při technické chybě na válcovací lince. Plechy se naštosovaly do úžasných tvarů, kde se prolínaly žhavé elipsy s chladnoucím namodralým kovem. Je vynikající a záslužné, že ostravský industriál bude zachován i pro příští generace. Těším se, že se tam brzy znovu podívám.“

Učíte na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě – jak to vidíte s budoucností české umělecké fotografie?
„Určitě je budoucnost české fotografie slibná. Vždyť je například u nás šest vysokých fotografických škol a nespočet středních. Fotografie se možná, jak prorokoval profesor Ján Šmok, dostane i do osnov základních škol. Ale možná nejvíce záleží na odvaze mladých lidí se vymanit právě z tohoto sevření a diktátu pomyslné úspěšnosti. Měli by jít víc svou vlastní cestou a nebát se momentálního nezájmu o svá díla. Cesta uměním není nikdy zcela přímá.“

Jací jsou současní mladí fotografové – drží se nějakého směru nebo jsou to vyhraněné individuality?
„Hledají sami sebe a jsou někdy až příliš ovlivněni současnými uměleckými trendy. Ve škole je jim "předestírána" celá škála historických i současných pohledů na fotografii. Není dobré se věnovat tomu, který je momentálně nejvíce protěžovaný a přes vidinu "sladkého" ocenění se nepokusit vytvořit svůj individuální v daném momentě třeba neatraktivní styl. Je nutné si věřit a hlavně vytrvat.“

Kdo je váš oblíbený fotograf a proč?
„Měl jsem vždy oblíbené umělce mimo fotografii. Obdivoval jsem, když zůstanu v Česku, například skupinu malířů a sochařů 12:15, ale i kubistické sochy Gutfreunda či práce Šimotové, Grosse, Medka, Johna, Boštíka atd. Neměl jsem fotografické vzory, ale samozřejmě Drtikol, Funke či Sudek jsou nádhernou klasikou, kterou mám velmi rád a určitě v ní hledám i inspiraci.“

Představíte nám svými slovy díla, která budou vystavena v Aréně?
„V Aréně vystavím cykly s názvem Madony'99 a Triptychy z roku 2005. Madony'99 jsou stylizovaným "inverzním" pohledem na současnou ženu. Gesto rukou naznačuje držení dítěte, ale náruč je prázdná. Převrácená tonalita do negativu a osvětlení figury je koncipováno pro negativní prezentaci. Je to původní analogová verze zhotovená speciální výtažkovou metodou na barevné Cibachromy, velkoformátová digitalizovaná varianta tohoto cyklu byla součástí pavilonu České republiky na výstavě EXPO 2000 v Hannoveru. Premiérově představím i triptychy postav, které vycházejí z cyklu Triptychy z 90. let, ale jsou prezentovány jako originály zdrojových velkoformátových negativních filmů. Jsou to pohledy na nehybné postavy z podhledu, přímo v ose a z nadhledu, které jsou zaznamenány velkoformátovou kamerou, jako když se fotografuje architektura, aby se nezbíhaly linie. Je to jakýsi "věcný" pohled na člověka, který Anna Fárová interpretovala jako pohled do minulosti, přítomnosti a budoucnosti.“



Ptala se Alice Taussiková




 

1959 1960
1963
Ostrava!!!