VĚCNOSTI - výstava fotografií | Výstavy

výstava fotografií

VĚCNOSTI


Martin Smékal - Věcnosti

Věci, jejich fragmenty, předměty opotřebované, zapomenuté, nebo vyhozené
a znovu nalezené, v bazarech objevené. Některé z nich, ty obzvlášť podivné, které už nikdo nepoužívá ani nepotřebuje vystupují na fotografiích ve svých nových rolích, v bizarních uskupeních, v rozmanitých spojeních a souvislostech. Fotografováním jsou znovu zhodnocené. Jiné předměty a objekty, nalezené na okraji městské krajiny, jsou při fotografování ponechány v místě nálezu tam, kde se přetvářely působením času i stopami lidské činnosti. Asi tak vznikal soubor „Věcnosti“ – fotografické záznamy o vnímání světa prostřednictvím věcí.
                                                                                                                Martin Smékal


Martin Smékal (*1954)
Narodil se a žije v Ostravě, jeho fotografické práce jsou inspirované, nebo volně souvisejí s prostředím průmyslové Ostravy. Na jeho fotografiích se objevují městské krajiny, fragmenty města, nebo i zátiší z předmětů, nalezených na periferii města (např. v souborech „Věci a místa“, 1997, „Druhá vrstva“, 1999, nebo „Bezpečné úkryty“, 2004) sporadicky také portréty a akty snímané nejčastěji v konfrontaci s industriálním prostředím („Občasné příležitosti“).
Je absolventem ostravské Lidové konzervatoře (1979) a Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě (1999), v oboru fotografie se však neprofesionalizoval
a věnuje se prakticky pouze své volné tvorbě. Svými fotografiemi se podílel na řadě samostatných i kolektivních výstavách, z těch významnějších uveďme např. Funkeho Kolín 1993, výstavy se skupinou „Milan“ (Bombej 1999), nebo „15 z Fiducie“ (Brusel, 2010) a řady výstav prezentující Institut tvůrčí fotografie.


Jsem rád, že mi fotografie zůstala pro radost

Rozhovor s fotografem Martinem Smékalem


Ve vašem životopise jsem se dočetla, že jste s fotografováním začal poměrně brzy – co vás na fotografii uchvátilo? A tušil jste tehdy, že vás bude provázet celým životem?
„Na počátku to bylo takové to poznávací období. Když má člověk 15, 16 až 18 let, tak se rozhlíží po světě a hledá se. A u fotografie mě už tehdy zaujalo, že výsledek byl poměrně snadno dosažitelný, i když mluvím o době sedmdesátých let, kdy technika byla na úplně jiné úrovni, než je dnes a fotograf musel zvládat mnoho technologických úskalí, rukodělných činností, práci v temné komoře. A tohle vše bylo důvodem, že to třeba některé odradilo. Mě se ale líbilo, že fotografie byla po obrazové stránce přístupná, srozumitelná, připadalo mi to jako docela snadné – člověk spojil oko, fotoaparát a objekt a už to bylo… Cesta od vjemu, od pocitu k výsledku se mi zdála schůdnější, než u jiných druhů umění. A že u fotografování vydržím až doteď, tak to jsem tehdy opravdu netušil.“

První aparát jste měl od otce – měl jste v něm nějaký vzor?
„Pokud můžeme mluvit o nějaké přenosu informací z generace na generaci, tak se to týkalo spíš toho technického zázemí. Měl jsem možnost „laborování“ v temné komoře, díky otci jsem měl možnost si vše vyzkoušet, protože to základní pro zhotovení fotografií doma zkrátka bylo. Ale není divu, protože o nějakých minilabech, tiskárnách apod. nebylo tehdy ani slechu. A kdo chtěl fotografovat, musel počítat s tím, že se čas od času musí zamknout do koupelny coby provizorní temné komory a k nelibosti celé rodiny ji nějaký čas okupovat (smích). A byť to byla procedura zdlouhavá a otravná, vím o mnoha dnešních fotografech, kteří se vrací k magii červeného světýlka a k vůni vývojky v temné komoře. “

A vy se také vracíte?
„Já mám komoru pořád. A po nějaké době, kdy jsem fotil jen na digitál, jsme se spolu s dcerou, která studuje fotografii na ostravské univerzitě, do komory vrátili, všechno oprášili a začali ji zase využívat.“

Takže máte pokračovatelku?
„Je to zvláštní. Dcera fotku studuje, ale na rady moc nechodí. Občas mi některé své fotky ukáže, něco jsme dokonce třeba vyfotografovali spolu, ale ona má na fotografii už svůj hotový a pevný názor. Snad se nechce nechat ovlivňovat, nebo mě bere jako příliš věkově vzdáleného, nevím… V našem případě nejde o nějaké tvůrčí pouto, spíš jen vedle sebe paralelně fotíme a občas jeden druhému koukáme přes rameno.“

A jak se vám líbí její práce?
„Musím říct, že mě někdy mile překvapí, jsou to z mého pohledu odvážné fotografické úlety, které, kdyby bylo po mém, bych nikdy takhle nevyfotil. Třeba proto, že mi na fotografii něco kompozičně vadí, technicky to třeba není úplně v pořádku, ale když se na to nezaujatě podívám, tak to nakonec přijmu i se všemi drobnými nedokonalostmi.“

Vaše profesní osudy ale šly poněkud jinými cestami, než těmi fotografickými – střední škola, manuální práce, pak geologie na VŠB (a při tom Lidová konzervatoř)… Proč ne přímo obor fotografie?
„Já jsem maturoval v roce 1974, což byla doba, která studiu uměleckých oborů nebyla příliš otevřená. V tehdejším Československu šlo vysokoškolsky studovat fotografii jen na FAMU v Praze a na VŠMU v Bratislavě, kde byly náročné několika stupňové přijímací zkoušky, což mě trochu odradilo. Navíc rodiče tomu rovněž nebyli nakloněni, protože studovat mimo Ostravu by pro ně znamenalo velkou finanční zátěž. Původně jsem chtěl studovat chemii, nakonec se z toho vyvinula geologie. Ale už během VŠB jsem věděl, že fotografie pro mě bude důležitá, takže jsem začal docházet na Lidovou konzervatoř, kde tehdy působil ing. Sousedík, člověk s velkým charismatem, který mě hodně ovlivnil.“

Nakonec jste ale vystudoval oba cykly Institutu tvůrčí fotografie v Opavě – měl jste tedy potřebu se ve fotce „profesionalizovat“?
„Je fakt, že jsem nepřestal doufat, že bych své znalosti ve fotografii nějakým smysluplným způsobem mohl využít. A párkrát se i naskytla příležitost, ať ještě během studia Institutu, tak po jeho dokončení, věnovat se fotografii profesionálně. V té době jsem už ale byl ve zralém věku, měl jsem rodinu a díky finanční situaci jsem si to zkrátka nemohl dovolit. Nemohl jsem si dovolit opustit geologii a začínat někde od začátku za pár korun. Ale musím říct, že některým kamarádům, původně fotoamatérům se ten sen splnil, stali se profíky. Ale to, co nás tehdy spojovalo, to nadšení a radost z focení, se u nich postupně vytratilo. Protože jen nepatrné množství z nich mělo po každodenní fotografické práci chuť ještě ve volném čase vzít fotoaparát a fotit si jen tak pro radost. A tak splněné přání stát se fotografem jim nakonec zadusilo tu radost. Takže jsem rád, že mě fotografie pro radost zůstala.“

V Institutu tvůrčí fotografie jste začal studovat už coby hotová fotografická individualita díky své dlouholeté předchozí praxi. Nedocházelo ke střetům hotové osobnosti s osobnostmi pedagogů, kteří vás třeba chtěli formovat cestami, které vám nevyhovovaly?
„Nevím, jaká situace tam panuje dnes, ale já byl studentem Institutu hned po jeho založení na počátku 90. let. Tehdy tam byla velice otevřená atmosféra, která umožňovala velkou tvůrčí svobodu. A jedním z velkých přínosů byl neustálý kontakt s ostatními, konfrontace se spolustudenty, což byli v té době především lidé středního věku, pokročilí fotoamatéři, mladých středoškoláků tam bylo minimum. Naše studijní skupina, se jako první na ITF dopracovala k magisterskému absolutoriu v době, kdy většina z nás studentů už dávno překročila střední věk a tak naši skupinu někteří ironicky nazývali „gerontologický kroužek“ (smích). Tito první magistři fotografie pak založili fotografickou skupinu MILAN a uspořádali několik kolektivních výstav v Česku i v zahraničí.“

Jaké je vaše „civilní“ zaměstnání? Poskytuje vám nějakou inspiraci pro fotografování?
„Pracuji v malé firmě, která se zabývá geologickým průzkumem kontaminovaných území z hlediska vlivu na životní prostředí. A co se týče té inspirace – to jste mě odhalila, protože to skutečně tak funguje (smích). Často se dostáváme do tzv. brownfieldů, což jsou opuštěná území poničená průmyslovou výrobou, a to jsou místa, kde lze najít úžasné pohledy či objekty. Takže do některých se vracím a fotím, ale ne vždy to je možné, protože mnoho těchto areálů je přísně střeženo jako třeba areál bývalé rafinérie Ostramo.“

Jak vypadá vaše cesta za fotkou? Jste typ, co má pořád foťák po ruce, „kdyby náhodou“ anebo jde o cílené „výpravy“?
„Já používám oba dva způsoby. Aparát, v tomto případě digitál, mám stále u sebe, je výjimkou, že bez něj odejdu z domu. Třeba právě teď, jsem měl strach, zda nepřijdu na náš rozhovor pozdě, protože když jsem šel před chvílí z práce, tak jsem na ulici uviděl zajímavý moment a zkrátka jsem musel běžet a vytotit to (smích). Druhý způsob je, kdy mi na motivu té fotky hodně záleží, pak volím jinou techniku, fotím na film s klasickým vyvoláváním a ta práce je pomalejší, příprava náročnější. Je to, jak jste říkala, výprava za fotkou na určité místo. Na tom je zajímavé to, že dané místo třeba zahlédnu letmo, když třeba projíždím kolem tramvají a říkám si - tam se musím vrátit až na to bude čas. Ale mnohdy, když pak na dané místo s celou fotografickou výbavou dorazím, se stane, že už to „jaksi není ono“, že to kouzlo okamžiku je pryč, vyprchalo a důvod zachytit vyhlédnuté místo už zkrátka není. Pak zklamaně odcházím hledat dál.“

Jako kluk jste začínal s fotografiemi romantických zasněžených lesů za Ostravou – nemáte chuť se tam někdy vrátit a na chvíli si odpočinout od průmyslové krajiny a města?
„Nemám (smích). V městském prostoru opoužívaném a opotřebovaném lidmi, je pro mě taková vizuální nabídka, že jsem zde z fotografického hlediska šťastný. Kdysi před lety, kdy byl ještě prales Mionší pro turisty uzavřeným územím, jsem se tam dostal díky svému příteli, fotografovi lesů. Hrozně jsem se těšil, představoval neprostupný prales, ale jako fotograf jsem byl zklamán a dost těžce jasem tam hledal motivy pro fotografování. Poetika krásných barevných kalendářů s líbivými přírodními motivy je mi vzdálená (smích).“

Soubor „Věcnosti“, který vystavujete v Aréně, zobrazuje buď staré, odložené věci, věci z výloh bazarů nebo předměty někde v krajině – co se vám na nich líbí, čím vás inspirují, proč je vlastně fotíte?
„Když procházím krajinou nebo městem, tak mi padne do oka mnoho předmětů. A proč zrovna vyfotit právě je? Pravděpodobně tam zafunguje nějaká představa, potlačené přání, nebo symbol možná i ve smyslu pana Freuda (smích). A také kouzlo tajemství.“

Věcnosti – je to trochu podobné se slovem „věčnosti“ – má to nějakou souvislost s tím, že již vyhozené věci, které dosloužily, které někdo dal do bazaru nebo někam pohodil, vy vyfotíte v nových souvislostech a tím je tedy „recyklujete“ a vytváříte jim další – díky fotkám – věčný život?
„To je milé, že si to takhle interpretujete, ale nebylo to původním záměrem. Já jsem si slovo „věcnosti“ vymyslel, chtěl jsem, aby už z názvu bylo patrné, že tento soubor je zaměřen jen a jen na předměty, na žádné z fotek se totiž neobjevují lidé. Spíše jsem měl trochu obavy, že to bude vykládáno jako „věcný“ přístup k realitě, ale názvem jsem chtěl jen podtrhnout spojitost tohoto fotografického souboru s věcmi, které v něm hrají hlavní roli.“

Znáte prostor foyer KSA? Těšíte se na své fotky tam?
„Těším se velmi. Jednak proto, že je to hezký, skvěle vyřešený interiér, ale také si cením renomé toho výstavního prostoru. Pokud někde vystavují jednou paličkované krajky, příště obrazy, jindy lepené modely letadel a pak třeba fotografie, tak má dané místo docela jiný „zvuk“, než když jde o výstavní prostor, který má nějaký koncept a kde někdo zodpovědně vybírá co bude vystaveno a ví proč. V takovém prostředí jako KSA je pak čest vystavovat.“


Ptala se Alice Taussiková







 

1964 1965
1966 1967
1968 1969
1970
Ostrava!!!